O tom, jak jsem parkovala loď

Pátek v 4:05 |  Zkušenosti s... o_O
Chtěla jsem popsat jeden sen, ale pak mě napadlo, že by si to vystačilo na celý jeden článek. Protože jsem se rozhodla ty zajímavější sny zapisovat, ty které si pamatuju nejspíš znamenají něco důležitého. Nevím co mi měl říct tenhle, spíš mě pobavil, ale ještě předtím něco na začátek.

Několikrát po tom, co jsem si udělala řidičák, se mi zdálo o řízení, nebo o autě. Jeden sen byl o autě, ale bylo v něm víc, ale to auto v tom snu pro mě byla jasná symbolika mé vnitřní svobody a bezpečí. Je vcelku zajímavý, tak ho sem později můžu zveřejnit jako dodatek.

Nikdy jsem o řidičáku sama nepřemýšlela, ani jsem nikdy neměla v plánu řídit auto, protože jsem z toho měla velký respekt a odmalička jsem byla zvyklá na to, že auto řídí ten, kdo to má v hlavě srovnané a řízení auta a rozumění všem těm předpisům je nový svět, do kterého jsem nebyla zasvěcená (viz můj zesnulý děda, s ním jsem jezdila pořád). Pak přišel čas, kdy jsem to potřebovala, a i když bych se možná i smířila s tím a přizpůsobila se tomu, že musím furt jezdit autobusem někam a být závislá na ostatních, kdo řídí auto, tak na mě okolí začalo dělat nátlak, že si řidičák udělat musím, když jsem ve vesnici, že to pro mě bude lepší. Jenže já jsem se toho bála a necítila jsem, že jsem dost zodpovědná. Před touhle dobou se mi asi 3x za život zdálo, že řídím auto, jednou jsem věděla co všechno udělat, jednou jsem ve snu jela omylem na zpátečku, protože jsem nevěděla, co kde je a bála jsem,že narazím, jindy jsem nevěděla kde je brzda a nemohla jsem zabrzdit a tak jsem pořád kličkovala ulicemi. Taky jsem pak byla na sebe po první jízdě hrdá a asi nejvíc, čeho jsem se bála bylo, že se mi bude plést, kde je spojka, kde plyn a brzda a já si to někdy během jízdy spletu a nabourám. Ale s tímhle jsem nakonec neměla ani jednou problém (naštěstí).

Po řidičáku se mi spíš zdálo o autě, než o samotném řízení. Jednou jsem ve snu parkovala kdesi na rybníku na ledě a seděla se mnou v autě sestra.
Jednou dokonce místo auta, tak jsem měla loď a plula jsem po řece a moc jsem s tím neuměla a potřebovala jsem na nějakou dobu tu loď zaparkovat, ale nevěděla jsem jak ani kde, tak jsem plula s tátou a ten mi tu loď "zaparkoval" a připomenul mi, ať pak nezapomenu, kde je :D Chovali jsme se úplně normálně, jakoby jsme měli auto.
Tohle si ale vysvětluji tím, že jsem se tou dobou zajímala o vodních skútrech a chtěla jsem je vyzkoušet (ale neměla jsem odvahu)

Ten "úsměvný" sen, o kterém jsem chtěla psát, se odehrál ve vedlejší obci. Chtěla jsem z parkoviště odbočit a vjet na hlavní silnici, tak jsem hodila blinkr, ale zničehonic místo toho, abych dala blinkr, tak jsem upažila paží a místo v autě jsem byla na koloběžce. Tak jsem se divila jak jsem se ocitla místo v autě na koloběžce, když v tom se na mě vrhl nějaký pán, a začal mi nadávat, proč mu kradu jeho koloběžku, tak jsem mu ji nechala a rychle jsem od něj odešla. Pak jsem se pousmála nad tím, co by dělal, kdyby věděl, že mám auto, hned by o tu koloběžku ztratil zájem. Když jsem šla hledat to auto, tak tam nikde nebylo a v tom jsem si uvědomila, že mi ho někdo ukradl.
A tak jsem se s tím musela smířit, cítila jsem opravdu reálný pocit bezmoci a zoufalství, že jsem ztratila tak hodnotnou, tak drahou a k tomu - tak potřebnou věc a z mého života zmizela. Já se teď budu muset znova spoléhat na odjezdy autobusů a všechny komplikace, které jsem předtím měla. No, takhle jsem se probudila ve své posteli a uvědomila jsem si, že to byl jenom sen. Ulevilo se mi a s tímhle pocitem jsem se šla na nájezd podívat na auto, že není ukradené. :D. Jenže co nevidím - auto. Doslova, nevidím auto. Uvědomila jsem si, že mi to auto opravdu někdo ukradl a pocítila jsem úplně ten samý pocit, jaký jsem měla předtím, možná i o něco horší, s tím, že to cítím zase a že teď už je to jako fakt, když už jednou jsem se probudila ze snu - teď už je to definitivní. Jenže v tom snu bylo pár věcí, které nedávali logiku a měli mě trknout, že takhle to v reálu není. Například, že táta si na nájezdě vyřezává nějaké divné sochy - ze dřeva a ze slámy a prostě dělal nelogické věci.
No pak jsem se probudila doopravdy - a teď už jsem to poznala, že jsem fakticky vzhůru :D Takže to byla úleva, a jen tak pro prdel jsem se šla přesvědčit, že auto je na svém místě jak má být a bylo tam.


No otřesný, to se mi snad stalo poprvé, ten sen ve snu. On ten druhý sen vypadal reálný hlavně z toho důvodu, že jsem se v něm probudila v posteli a vzpomínala na ten sen... A ten pocit si ještě pořád pamatuju. Od té doby se přesvědčuji pořádně, že mám auto zamklý, no co, třeba to bylo nějaké varování. :D
 

Hra s formami

3. dubna 2018 v 0:48 | Toll€ a Andr€ |  sačizeM ^__^
Všechno, co existuje, má Bytí, všechno má božskou podstatu, všechno má určitý stupeň vědomí.
Dokonce i kámen má elementární vědomí; jinak by nemohl existovat a jeho atomy a molekuly by se rozptýlily do prostoru. Všechno je živé. Slunce, Země, rostliny, zvířata, lidé - všechny formy jsou projevem určitého stupně vědomí. Svět vzniká, když na sebe vědomí bere tvary a formy, myšlenkové formy a hmotné formy. Podívejte se na miliony životních forem jen na této planetě. V moři, na souši i ve vzduchu - a každá forma se miliónkrát opakuje. Proč? Hraje snad někdo nebo něco jakousi hru, hru s formami? Tuto otázku si položili staří indičtí vizionáři. Ti chápali svět jako hru, kterou hraje Bůh. V této hře, které říkali lila, nejsou jednotlivé životní formy příliš důležité. Například většina mořských tvorů nežije déle než pět minut po narození. Ani lidé nežijí příliš dlouho, a když umřou, je to jako by nikdy nebyli. Je to tragické a kruté? Pouze když vytvoříte oddělenou totožnost pro každou životní formu, když zapomenete, že vědomí je božská podstata, jež se projevuje v různých formách. To však nemůžete opravdu vědět, dokud si neuvědomíte své vlastní božství jako čisté vědomí.
E. Tolle.
***
"Ani lidé nežijí příliš dlouho, a když umřou, je to jako by nikdy nebyli."

Co vás napadá, když čtete tu větu? Já vidím před očima květinu. U té květiny vidím, jak se kolem ní všechno zrychleně mění, i ta květina nakonec usychá a mrzne. Stejně tak vidím před sebou životy lidí. Stejným způsobem, jak se jim životní situace rychle mění a pak už nejsou. Kdyby to bylo ve filmu, tak už zůstala jen scenérie, není na koho zaostřit. Jak tato věta vystihuje jednu z jejich dalších stránek (a že jsem jich v knihách už tolik našla). Vlastně ukázat to, jak žijí, by se dalo pomocí prožití pouze jednoho z jejich dnů. Jen jeden den, který vyjadřuje, jakým způsobem žijí celý celičký život. A vcelku mě zajímá, jak lidi ve stáří vzpomínají na své dětství. Kolik si toho vlastně pamatují, a jaké detaily. Jestli se to nezměnilo. No, možná zaléží na tom, jak silné to byli vzpomínky?
Když mi bylo asi šest, byla to klasika, celá rodina na poli. Z toho si samozřejmě nic moc nepamatuji. Pamatuji si ale jeden moment. Bylo to na kopci, kde je pěkný výhled, ale pole už tam dávno nemáme. V tu dobu bylo slunečno, nebe bylo hezky modré a poseté bílými mraky. Pamatuji si ty mraky velmi jasně, na to jaké jsem byla škvrně, přesně jak na té fotce.
Jako malá jsem si myslela, že se těch mraků můžu dotknout. Tedy, věděla jsem, že zrovna teď ne, ale až trochu povyrostu, tak na ně opravdu dosáhnu. Byli totiž opravdu krásné, a já chtěla vědět, jaké budou na dotek, přemýšlela jsem, možná jako závoj? Nebo velmi měkkoučký polštář, do kterého si lehnu (tohle jsem měla z nějaké pohádky).
Ale chtěla jsem to zkusit co nejdřív, tak jsem se s naprostou vážností zeptala maminky. "A kdy už na ty mraky konečně dosáhnu?"
Ta byla hodně překvapená, a napřed ani nevěděla, o co jde. Pak mi ale odpověděla, že na ty nahoře asi určitě nedosáhnu a když jo, tak si budu muset ještě dlouho počkat. Na to mě zvedla co nejvýš a řekla: "Zkus to teď."
Tak jsem to zkusila a obě ruce jsem rozpřáhla do nebe, ale jediné co jsem nabrala byl vzduch. A ten kontrast byl příliš velký, bylo to, kdy jsem si uvědomila, že je to velká ohromná dálka, mezi mnou a oblohou. Možná i nekonečná.
Nedávno jsem se o tom s ní totiž bavila, a ona mi řekla, že jsem jako malá takhle často zírala do nebe.
V tu chvíli pro mě neexistovalo nic jiného, než já a to nebe. Nikdy by mě nenapadlo, že vyrostu, a otázka "Čím se budeš chtít stát, až budeš velká", se stane tak důležitou a bude mít význam. "Já budu pomáhat babičce péct dorty."
A opravdu, aniž bych to chtěla, okolí mi pomalu začalo vykládat cosi o tom, že až budu velká, tak budu chodit do práce a budu si sama vydělávat. Ani jsem neměla ponětí, co to vlastně znamená.
Nějak to bylo totiž pořád v neznámé budoucnosti, o které jsem moc nepřemýšlela. Až pak ve škole šlo do tuhýho a nějak mi docházelo, že se to stává realitou. Že to asi opravdu tak bude, že oni fakt nekecali.
Tou dobou, když jsem byla ve škole, jsem pocítila, jaké to je, nemít vůbec chuť do života a nemít zájem se někam posouvat dál. Jednoho dne se probudit, a vidět vše vyloženě černobíle, v takové šedé mlze.
A takhle to bylo pořád, dokud mě něco nenamotivovalo a pak se to šero akorát střídalo s pocitem ohromné vděčnosti a zkrátka jsem věděla, že život má mnohem větší hloubku, než o čem se baví lidi každodenně. Má mnohem pestřejší barvu, co barvu, ale paletu barev, a že život zní velmi krásně. Že má vše prostě hloubku.
A je to tak. Za tou záclonou, za tou vybledlou oponou, je něco víc. Pokaždé, když ji odhrnu, tak jsem překvapená. A pokaždé to přibývá na intenzitě.
Ale já ten závoj, tu oponu, už nechci pořád jen na chvíli odhrnout a jen tam nahlédnout. Chci ji nechat odkrytou a žít do hloubky.
Zní to divně? Co to vůbec znamená, žít do hloubky? Nemít ten šedý závoj před očima?
Možná.
Především to ale znamená žít podle sebe. Každým coulem, celým svým tělem, do poslední buňky. A poslední měsíce zažívám náznaky toho, jaké to je dlouhodobě žít podle sebe.
Jinými slovy, když si někdo na něco stěžuje, třeba na práci, neznamená, že ta situace v práci taková opravdu je, ačkoliv já to cítím třeba jinak, a cítím se provinile, že se vůči tomu cítím tak odlehčeně a proto tu stížnost přijmout za realitu. Místo toho, abych z toho byla pořád povznesená (šak voni mi jednou přistřihnou křidýlka:D). Například.
Po celý můj dosavadní život, totiž, čas mi tak nějak pořád ubíhal a já neběžela s ním, někdy ani za ním, nejčastěji jsem ho ani nedohnala a stála na místě. Paradoxem je, že v momentě, kdy jsem se zastavila na místě, jsem měla možnost nakouknout znovu za to všechno a nechat věci být.
Důležité na tom totiž taky je, že to byl čas, co mi utíkal, a že život bylo to, co na mě čekalo, až si ho konečně zas všimnu, když jsem se najednou zastavila.
Proto je život tak krásný. Jak říkal Tolle nahoře, život už je krásný, dokonalý a úplný. Pouze životní situace se mění.
Možná proto je můj oblíbený autor, protože ten krok do neznáma, který udělám, je jediný, na kterým záleží a obsahuje i cíl té cesty. Žádný jiný není.

Nezvaný host

12. března 2018 v 21:43 | nevim co to zas má být D: |  V akci
Něco na tom hlasu, znějící jako tmavý samet, je povědomé - Říkají, i když čas pomine, zůstane stejná. Mění se období, i na podzim - srdce zůstává stejné. I když čas ubíhá a sám mizí v dáli, a (ona) nevidí cíl (ani kam tak běží), ty věty jí chutnají čím dál lépe. Vlastně...

Na tom nezáleží, že ta noc je již dávno zapomenuta - a ve vzpomínkách, pouze třepotá se - ta spolknutá slova, které nikdy nevyřkl. A ve snech je poznání, o zradě a o lásce. Že před ním je jako sněženka... schovaná ve sněhu.

Kdyby jen už nehrála ta stará známá melodie, ... z klavíru noty jako ozvěna z toho dne, kdy na rtech měl vyznání. Ale to jitřní slunce, jež rozpustilo zbylý sníh, už dávno zapadlo - vplulo mezi stromy. Přišlo léto.
 


GrigoRygo

9. února 2018 v 20:04 | André |  Zpovědnice
Vlastně moc nemám páru o tom, kdo je to Kostas Grigoreas, jen vím, že paří na kejtru a už jsem od něj in myslím něco slyšela...
Ale poslouchala jsem jedno jeho 'elpíčko' a narazila na skladbu "Sunset" .. nebo taky Largo Amabile (???) :D
Ta skladba je tak hezky nostalgická a hezká celkově, že se mi zastesklo po kejtře... Ta skladba mnou fakt rezonuje :)
A čekala jsem, že noty na to nebude snadný sehnat, poněvadž to není moc známý, že jo. Ale zastesklo se mi i po učiteli a to jeho pejrování ať hraju. Teď už mi to nemá kdo říkat a sama se k tomu nedokopu si aspoň jednou... za týden pořádně pocvičit. Nebo prostě i když bych měla nějakou skladbu a cvičila bych ji jako obvykle... tak nemám nikoho, kdo by nademnou stál a ohodnotil to. Což já potřebuju. Ale vždyť on říkal, že "stojí sama nad sebou" ach jak naivní už od začátku :). I když už bych měla být vytrénovaná na to, že si to můžu sama a měla bych vědět jak to má znít... (podobně asi jako že už bych dávno neměla ladit ladičkou.. hahah)
Prostě někde noty seženu nebo podle poslechu urobím svoje tečka :D Ale jak se znám budu hrát jen ten začátek.
Ta klasická hudba a ta "historičnost" v nich mi začíná dost chybět jak se zdá... má to prostě svůj šarm ^^ I když některé ty skladby z doby baroka a klasicismu jsou na nic... ale tak přece to musí být aj s tou kašou kolem. Ale jde o to maso. Po tom se mi stýská. Ach ^^ A nemám si ani o tom s nikým poreferovat.. to sem měla aspoň teho učitele.

Jak tak o tom přemýšlím, vlastně pokaždé, když mám ty své dramatické stavy, dojdu k závěru, že jsem se vůbec nezměnila. Teď je to poprvé, co tedy píši, že to tak není. (resp. po druhé). Změnila jsem se dost a změnilo se toho víc. Vše se vždy mění, tak jak můžu říct pokaždé, že se nic nezměnilo? Ano, možná ta podstata a motto "Pravda hoří hluboko uvnitř" je to jediné, co se opravdu nikdy nemění, ale zbytek... Vždyť i pohyb planet a znamení se mění každou chvíli -_-
Nebo ten 'zbytek' je jen to, že jsem se měnila podle toho, co jsem si myslela, že je nejvhodnější. Nu. Každopádně něco se zlepšilo něco zhoršilo. Možná by bylo super pár věcí zvýraznit.
Za prvé škola. Škola dětský potenciál ničí, to je samo. Ale uvědomila jsem si, že je něco jiného, o tom polemizovat, o tom, jak škola podporuje soutěživost atd. a vypadá to, že je to vlastně úplně jasné, a pak zjistit, že se to vlastně děje úplně nenápadně, na vlastní kůži to vidět. Za druhé, následky, heh. Byla jsem překvapená, jak když jsem z ní vyšla, mohla jsem se bavit s lidmi, kteří nejsou mého věku a kteří mají respekt? Jakože se bavím s lidmi, kteří jsou normální? Kteří nejsou protivní celý den bez důvodu? Kteří si hledí svého? To mě skutečně udivilo, že to může být až tak "normální".
A to je velmi smutné.
Další věc je samotná úleva na duši. Ta byla obrovská. Ale taky nebyla hned... bum. Šlo to postupně a začala jsem si postupně po kousíčcích všímat, že se má "hravost" začíná vracet a duše se začíná zocelovat. Měla jsem hodně času pro sebe a nemusela jsem dny s nikým mluvit, po čemž jsem vlastně celou tu dobu toužila. Trochu si vydechnout.
O tomhle možná byly ty tečky na konci černých vět, trochu barevnější.
Jak tak koukám na následující změnu, bylo to v momentě, kdy jsem šla ještě pořád vyjevená z první jízdy autoškoly, tak najednou jsem se rozbrečela. A proč? Protože jsem byla poprvé na sebe hrdá. Protože, ačkoliv pro kdekoho, vlastně mě ani kdekdo nezajímá, ale já bych nikdy nevěřila, že něco jako řízení auta, bych mohla vůbec zvládnout. To bylo poprvé a bylo to opravdu velké. Bylo to jen o mě a pro mě a o nikom jiným. Vlastně ono takových těch úspěchů za minulý rok bylo víc, ale tak trochu jsem na ně zapomněla.
Za prvé, že jsem flákla s čokoládou a od března si nekoupila ani jednu tabulku čokolády (což ovšem neznamená, že bych ji ani neměla, okolí mi vždycky koupilo, takže nebylo to z ničehonic bez čoko :D), ale myslela jsem si prostě, že té závislosti na čokoládě se budu strašně těžko a dlouho zbavovat... a ono to bylo v podstatě ze dne na den, protože jsem to řekla. A pak nic... žila jsem v pohodě dál.
Za druhé, vlastně to bylo ve spojením s čoko, že jsem od stejného měsíce začala každý den cvičit, a zvládla jsem to cca 3 týdny, kdy už jsem měla přejít na 2 level, a pak byl úraz a no jo... ale taky jsem zničehonic v sobě našla vůli a každý den (někdy jsem vynechala jeden den) cvičila a postupně jsem si na to zvykla a stala se z toho rutina. A to cvičení hodně pomáhalo, všímla jsem si, jak jsem hlavně nacházela víc síly v nohou, po schodech, když jsem šla, tak to bylo s větší lehkostí a vydržela jsem běhat déle, nebyla jsem až tak extra zadýchaná jako jindy. Šlo to poznat a taky jsem v tom našla špetku sebevědomí. Podobně jak před čtyřmi roky, když jsem se rozšoupla. V říjnu, jak bylo menší teplo, jsem se k tomu vrátila, ale vydržela jsem nejvíc tak čtyři dny. Ale teď se k tomu samozřejmě vrátím.
A za třetí, že jsem vyhrála židličkovanou... ^^...............
Tohle vše společně s jízdami mi přidalo... na identitě? Učitel mi řekl, že ze mě má velkou radost, poněvadž to jsou mé první jízdy, a že jsem na sebe nejspíš moc tvrdá. Na sebe moc tvrdá? Hmm. Tak tohle jsem slyšela poprvé a naposled. On je pan učitel podle mě tak trochu i psycholog :D. Poslední, co jsem od učitele na kejtru slyšela bylo: "No ty jsi šikovná, ale strašně líná".

No a vidíte, pár dní po tom, co jsem napsala tenhle článek, se mi zdál sen, krásně jednoduchý a symbolický. Zapamatovala jsem si ho, protože to z toho fakt křičelo, že je to nějaké "poselství". Sen a jeho výklad od Zlatky si můžete přečíst zde. ^^

Docela mě potěšilo ale spíš víc pobavilo, když jsem zjistila, že mám aktuálně 7 planet ve Střelci. O tom Střelci, o kterým jsem říkala, že jsou takoví klauni. Slunce, Luna, Merkur, Mars, Venuše, Jupiter a Pluto. Á jako... nevim :D Považuju to vcelku za fenomén, protože..... tolik ohnivých znamení? Co se to děje? Možná proto jsem teď tak nešikovná a proto mám teď takové zapálení (vůli) víc než předtím. Ale Luna mi přejde v květnu do Kozorohu, tak mě štve, že mi to překazí :/ A ještě k tomu Kozoroh, no fakt super, díííky vesmíre :D (ale furt lepší než ve štíru hahahhh) (i když..)

Poslední dobou mám nějak moc dlouhé spisy, tak to musím zas rozkouskovat, takže ostatek nejspíš v další části. :)

Znamení zvěrokruhu 2. část

27. ledna 2018 v 12:45 |  Zkušenosti s... o_O
Strašně moc bych se chtěla posunout o pár stupínku výš, jenže to prostě nejde tak rychle, ale zase jsem objevila pár zajímavostí... Ještě mi zbývá Jupiter, Saturn, Neptun Uran a Pluto a kdovíco ještě. I když jsem to neměla v plánu, ale mohla bych to dodělat když už. Ale to teď nechme stranou a podívejme se trochu na mé zobrazení horoskopu.

V horoskopu se vlastně každá vlastnost a proč a jak jednáte dá vysvětlit. I ten nejmenší detail.
Né že by byla nějaká potřeba si vysvětlovat každou věc horoskopem. Nebo že by to člověk vyhledával a ptal se.

Ale jak jsem si tak o něčem četla, tak mi docvaklo aha, tak tím se vysvětluje tohle. A tímhle zas tohle a došlo mi, že některé vlastnosti tak mám "předurčený" (jak blbý slovo). Poněvadž jsem se s tím třeba trápila a nechápala proč taková jsem. Nevěděla jsem odkud se to bere. A nebo co to vůbec přesně je. Vlastně je to takové neurčité, neuspořádané. Díky tomu zjištění si člověk uvědomuje sebe sama a líp se chápe. Najednou to do sebe zapadá.

Jakmile jsem začala mít trochu přehled v astrologii, tak... to šlo vlastně takhle. Samotný Štír na mě moc neseděl, pak se to vysvětlilo. Ale předtím jsem nevěděla, co tam nesedí. Luna v Rybách, to je to co jsem hledala! Takhle prostě věci dávaly víc smysl, ale pořád jsem potřebovala vysvětlit spoustu věcí.

A jsou tři věci, které se mi vysvětlili a zapadá to do sebe.

Paví oko

2. ledna 2018 v 22:00 |  Nerubrikována
Celou tu dobu, co jsem pozorovala svět, jsem měla snahu o "nedotknutelnost". Či neosobnost. Snažím se svět pochopit. S klidem přijímat jeho lehké jemné náznaky. Někdy skončím s pohledem do měsíce.

Možná nepotřebuje pochopit, stačí uchopit ho. Ale většinu času to po té vzdám.
Zatímco mysl pořád dokola hoří bílými plameny a pak se znovu z popele zrodí do černobílých kreseb, které se pořád rozširují do složitějších, ale tak jemně, že nerozpoznávám, jaká barva to je.
Možná to přece není jen černá.

A pak to většinou zase vzdám.
Vše už tu zaznělo, ale možná je důležitější, jak jsem to vůbec vyjádřila?
Něco se ale změnilo.
Tečky začínají být barevné.


1 minuta

14. prosince 2017 v 21:17 |  Povídky
Annika měla odjakživa vzácný dar. Měla možnost vidět do lidí.
Čili vidět věci tak, jak jsou, jak tiše plynou. A to neomylně. Těžko s tím vyrůstala, protože později začala slyšet lidi říkat jen samé lži, aniž by to s nimi něco dělalo.
Jenže ona si to prvně neuvědomovala - co je lež, ani co je pravda.

Ačkoliv je to paradox, nikdy neviděla jen jednu pravdu. Viděla jen věci tak, jak jsou. A z toho věci, které nutili člověka ke lhaní. Zjišťovala, že každá pravda se opírala o něco jiného.
Od jisté doby se občas stávalo, že už neviděla lidi, ale jenom jejich lži. Neboť jimi byli pohlceni. Přesyceni.

Ve snech často vídala obrovskou halu s několika zrcadly. Někdy ta hala byla úplně prázdná, tichá a někdy se z těch zrcadel pravidelně vynořovali bytosti, které manipulovali s dušemi lidí. Tehdy bylo v hale také hodně hluku a zdála se poněkud uspěchaná na jinak pustou místnost. Pohnula rukou a objevila se v jiném čase. Změnilo se pouze množství bytostí, co mezi sebou obchodovali.

Všechna tato zrcadla jimi byla přehlcena. Annika procházela touto halou, ale nikdy nedošla ke konci.
Přistoupila k jednomu zrcadlu, které bylo jedno z mála, kudy nikdo neprocházel. Bylo netknuté, také mělo jiný odstín odrazu.
Jediné, co ji napadlo, bylo přiložit ruce k zrcadlu, jakmile tak udělala a dotýkala se jen dlaněmi, na zrcadle se objevilo číslo 1:03 a to začalo odpočítávat na sekundy. Když uběhly další dvě sekundy, veškerý hluk v hale pominul. Nastalo ticho a aniž by se rozhlédla kolem sebe, věděla, že se všichni zastavili a pozorují ji.
V odrazu neviděla sebe, ani už tam nebyl ten jiný odstín, najednou viděla, co bylo za zrcadlem.
Jedna minuta. Co se stane? Annika ztuhla a nevěděla co dělat. Pozorovala zrcadlo a každých pět sekund se obraz měnil v jiné scenérie.
Třicet sekund. Slyšela temný šepot. Ruce se jí začali třást, to jí moc nepomohlo, protože obraz se začal měnit čím dál rychleji a taky slyšela dění za zrcadlem.
Dvacet. Šepot neustál. Annika chtěla oddělat ruce pryč ze zrcadla, ale svíral ji strach z toho, co se stane potom. V zrcadle se měnili obrazy, kterým přestávala rozumět. Bylo to jakoby je i mohla cítit, a číst celé myšlenkové pochody lidí, které se tam mihly. Celý jejich život za pár vteřin.
Deset. Šepot se změnil ve křik. I padesát let jejich života, staletí lidské generace a pak se obraz převrátil do šedé mlhy. Ačkoliv to byla jenom mlha, cítila, že na ni křičí několik let. Někdo nebo něco. Slyšela divokou řeku a slyšela hlubinu oceánu. Cítila teplo paprsků slunce a zároveň necítila své tělo z obrovské zimy. Viděla tabló života lidí, zvířat, a někdy zas lidskou duši snící o tom životě, který někdo z nenadání ukončil. Cítila divokost a hravost pumy, která si hrála s kořistí. Cítila kůru stromu, od jeho kořenů živost vycházející z jeho konečků, až po každou větev, která splývala s vlaštovkou na něm sedící. Vše a mnohem více jí za několik setin vteřin probíhalo před očima a ona se ptala. Tak tohle je život?

Zbývali tři vteřiny, když ji někdo vzal za ruce a odtrhl ji od zrcadla, na kterém se objevili praskliny.

Nevěděla, co přesně se stalo poté.

Ale už se nikdy nevrátila zpět mezi lidi.
Byla to pravda? Ta jediná, po které tak toužila, ale zároveň věděla, že takovou nikdy nenajde. Byla to tedy lež, co v zrcadle viděla?

To se, milé děti, už asi nedovíme :)

(už dlouho jsem měla chuť napsat zas nějakou psychárnu. Hm, možná by nebylo špatné rozvést, co to bylo za zrcadlo, že na něm všem záleželo. To by mohlo být v druhé části, ale spíš to nechám takhle otevřený, už tak je to otřepaný:D)

Pan Mareš

22. listopadu 2017 v 0:53 |  V akci
Nedávno jsem narazila na člověka, který mě zaujal v jedné věci. Jelikož vědění je moc a měla by být poskytnuta všem a zadarmo (což je takej základ hahah), tak už na tom něco nevoní, když nejsou knížky zadarmo :D. Pořád u mě platí, že se nemůžu na nikoho s informacemi spolehnout úplně a u každého ať už podvědomě mi hlásek v mé gebuli říká něco jako "tak u tohodle bacha, něco na něm nesedí" a takhle to jsem měla prostě se vším, na každým mi něco nesedělo.
Nakonec ho taky někdo odhalil a já jsem si po nich foukala spálené bebínka. A čím víc jich je tím je ten poslední dokonalejší a rafinovanější. Ale neříkám, že mi to aj v něčem nepomohlo. lol tak to bych jako.. šla proti sobě. Jako.
Každýho mi musí pomluvit prostě :D Ale to nevadí. Naopak.
No každopádně jsem teda narazila na jednu.. besedu ... s Duškem (jo u něho je to zatim dobry :D u něj sem měla pochyby ze začátku) a jeho hostem Antonínem Marešem. Je to na asi 2,5 hodiny.. a ze začátku mi jako připadal.. jakože.. co to je za pána, moc se mi nezdá, vypadá nějak..... hmmm, ale jakmile se rozpovídal... mi vcelku spadla čelist. A to jako fakt. Je to borec. Takže tímhle jsem mu chtěla dát místo na blogu, páč se zdá zatím vcelku věrohodnej.
Fakt se nenechte ze začátku odradit, pokud to vypadá, že z toho nic nebude.


Prozatimní důvěru si u mě získal zaprvé tím, že na začátku upozorňuje, že cokoliv, co pronese, jsou pouze jeho názory, což je vcelku důležitý u takových, kdo mluví ke spoustě lidí, to poznamenat. Říká tím, že nehlásá absolutní pravdu, ale každý si z toho může vzít, cokoliv chce.
"I moudro přijato jako dogma, je na závadu, pokud to moudro nedokážu já vnitřně žít."
To je první menší věc, zpozornila jsem hlavně, když zmínil Rudolfa Steinera a jeho názory souhlasí s jeho "naukou", čímž si mě vlastně z tý větší části už získal :D jak dojde na Steinera, su levná no :D Páč Steinera mi taky zatim nikdo neposkvrnil :D Jediná věc, co mi na něm nesedí, je že se jeho nauka nazývá "okultismem" což.. heh mě prostě odrazuje.
Třetí věc, která to vše ucelila, bylo to, že zmínil svůj web, a k tomu dodal, že na tom webu najdeme všechny jeho knihy, které jsou zdarma ke stažení... tak jsem se radovala, že asi na něm fakt něco bude, teda včetně toho, jak mluví, což... prostě byste si museli pustit to video, abyste to pochopili D:
(Ale jinak na netu jsou ty knihy v shopech za keše takže mě tim zase to.. ale tak když už je má na tom webu)
Taky tam zmiňoval, kdy bude mít seminář, že bude trvat dva nebo kolik dní a řekl, že ten je taky zadarmo (to už sem byla jako paf)

Tak mě napadá, že vlastně na tom dost záleží, komu vložíme svou důvěru (jaký myšlence, jakému názoru), žejo.
To možná přeháním, ale u člověka, co nechce nic za přednášky a vypadá to, že to bude nabitý vědomostmi... toho je třeba si cenit. To se jen tak nevidí.

Znamení zvěrokruhu

2. listopadu 2017 v 19:49 |  Zkušenosti s... o_O
Většinou to každý má tak, že ví, že se v nějakém měsíci narodil a každý měsíc má přiřazený znamení, které má vlastnosti a které osobu ovlivňují. A jsou pro každého horoskopy na každý den, na rok, partnerské horoskopy... bláblá. A většinou ty denní horoskopy jsou bláboly a nesedí to. Prostě jsou na nebi hvězdy, a co v nich je vyluštijou nějací věštci. Tohle jen tak, co jsem o tom odjakživa věděla já :D.
Věděla jsem, že je to složitější, ale to umí jenom ti astrolozi přece.

Možná jsem se trochu spletla...poněvadž astrologie není vůbec složitá.. je mnohem mmmmmmnohem složitější na to, abych ji mohla označit slovem "složitá".

Například, věděli jste, že nemáte jen jedno jediné znamení, ale hned několik, které určuje vaši povahu? :D Já teda ne.
Měla jsem prostě pocit, že jelikož jsem se narodila v měsíci listopadu, tak jsem štír a všichni narození v tom stejném měsíci mají tedy velmi podobné vlastnosti jako já. A tím to haslo. Jenže člověk se narodí do stejného měsíce, a druhý člověk se narodí hned na druhý den a může to mít úplně jinak, protože v ten den měl jinak postavený ostatní planety. A ke každé planetě se přiřazuje jedno znamení. Čili každé planetě vládne jedno znamení.
Vlastně to dává smysl, že jo .DD No shit.
Jenže takhle do hloubky jsem o tom vubec nepřemýšlela.

Takže ne, nedefinuje mě jen jedno jediné znamení. Ale ono je to ještě trochu složitější a já jsem v tomhle teprve na úplném začátku, ještě před startem, takže možná to blbě napíšu, fakt je tam toho hodně .D
Je postavení planet, pak znamení, a pak tu jsou ještě... Domy. To je novinka pro mě.
Jednoduše řečeno (okopčeno z gůglu)
Planety ukazují, co se děje,
Znamení ukazují, jak se to děje,
Domy ukazují, kde se to děje.
No... domům se pro dnešek vyhnu. Pro své vlastní dobro 8)

Ke kořenům

2. září 2017 v 1:58 | ej kej ej.. tišeji než ticho 2 |  sačizeM ^__^
Na názvu umění mlčet něco je. :)

Není to totiž žádné umění... je to něco, co je nám přirozené a hodně známé.
Na druhou stranu... to slůvko umění v sobě nese jakousi skrytou posvátnost v téhle spojitosti, které to druhé slůvko hezky doplňuje.

Je to tedy o tom, umět se zklidnit. Umět... být potichu, umět naslouchat, umět... mlčet.

A neříkat nic.

*nádech*
Dostanu se pak někam, kde je jen... ticho.
Kde je mír a klid.
*výdech*

Mezitím co mlčíme... zároveň nasloucháme... a věnujeme pozornost.

Sobě?
Něčemu, nebo někomu, kdo naopak mluví?
Nebo věnujeme i pozornost tomu klidu za slovy, který se ozývá pokaždé, když někdo promluví. Najednou jakoby nabude prostor.

Umění mlčet je ta nejzákladnější lidská vlastnost, řekla bych. Velmi cenná, zaprvé. A taky velmi užitečná.
Umění mlčet ale neznamená pouze umět neříkat nic.
Je v tom také trochu záhady, v tom mlčenlivu, že?

Každý kolem mě někam spěchá, něco pořád dělá, něco pořád řeší, komentuje, mluví.
A mě nezbývá nic jiného než to pozorovat.

Svět kolem vás ve skutečnosti ale není vůbec důležitý. Nezáleží na tom, co se kde stalo. Není to totiž to hlavní. Nemusím na tom přece vůbec lpět.
Nemusím se tím řídit. Nemusí mě to ovlivňovat v tom, čím jsem.

Tam ta pravda nehoří. Pravda hoří hluboko uvnitř. A jedině tu nacházím v největším klidu - u sebe. Ve spokojenosti s tím, čím jsem.

Pak přestanu řešit, kdy bych měla být potichu, kdy je ta správná chvíle nic neříkat. Ve skutečnosti to je vždy. Nechat to být.

Nejkrásnější chvíle v životě

20. srpna 2017 v 15:40 |  sačizeM ^__^
Každý nový moment je dar. Každá chvíle - tahle chvíle, je jedinečná v tom, že nám dává možnost.
Možnost si vybrat. Zvolit si právě teď - co cítíme, jak reagujeme a jak jednáme. Jak prosté je to, že?
A je to v jádru to jediné, na čem záleží.
Jaký je to pocit, mít hned po ruce to, co jediné nás může udělat opravdu šťastnými?
Ať už jen na moment..
Neboť tenhle moment stejně trvá navěky.

Proč se právě v tento okamžik na chvíli neuvolnit, odhodit vše, co cítíme, že nepotřebujeme, to něco, co nás někde vzadu nahlodává, a vzdát se jen tak.

Jen tak protože proto.

Možná že tenhle den pro nás nebyl zrovna ideální.. Tak si uděláme ideální aspoň tenhle okamžik.
Minulost se už stejně nespraví... A zítřek je až zítra.. Zatímco dnes je dnes (no shit sherlock).

Že to nejde? ... I to je možnost. Tak to prostě nejde. A pokud to nejde teď - pouze se neuvolnit, neoddat se kouzlu přítomnosti, tak zítra už vůbec ne. Zitra i zapomenem, že nějakou takovou možnost máme. (zapomenem pouze protože zítřek je výmysl naší mysli)

Proč se přestat bránit přítomnosti?

Je tak osvěžující tak tichá. Je vzácná.
Tiše pozorujíc život. Nikdy nekončící. Svěží jako čistá studánka.
Naslouchá a nesoudí. Je věčná.

To mi něco připomíná. Stejné vlastnosti má naše duše.
Je ji to velmi blízké... Ten klid, ta posvátnost..
A pravda, kterou si s sebou nese všude. Je nám vším. Je celým naším světem - a je to jediné, co máme.

Nebojme se být vděční. Vděční za tento dar. Je to přecejen, náš nejkrásnější moment v našem životě. Ten nejreálnější. Žádný jiný už takový nebude. Tak kdy jindy než teď?

Vyhrála jsem

24. července 2017 v 22:53 |  psycho Pat a Matt v jednom
Přesně tak! Máti mi schválila tenhle článek, takže to můžu napsat!

Nuže. Mám tu pro vás, moji milý pozůst- čtenáři tohodle blogu.... (haha), takové... pro mě dost zásadní oznámení...
byla to změna v mém životě, kterou jsem měla možnost udělat, tak jsem ji udělala.
Inu pro někoho to může neznamenat vůbec nic. Ale pro mě?

Fajn dost keců

Vyhrála jsem židličkovanou!!!! xD
Poprvé v životě!! Omg :D
A to myslim byla moje teprv... druhá třetí hra?

A co bylo hlavní výhrou?

Neříkám nic

27. června 2017 v 4:59 |  Blok
Bylo to na počátku vzniku jedné hory, v jedno brzké slunivé jitro, poseté svěží rosou. Jen pár perel dopadlo na zem a vsáklo se do hlíny, kdy černě opeřený pták opustil své místo na větvi rostoucí z dubu. Letěl z toho nepovšimnutého a skrytého života na hranici města, které kdysi bylo osídleno. Lidmi. Pozoroval jej dlouho, aby mu neunikl nějaký pohyb. Jenže žádný tam nebyl. Město bylo zřícené. Vládlo tam ticho. Velmi mrazivé. Při nadechnutí by sis spálil plíce.

A to ticho tam znělo dlouho.

Jako já. Netuším, jak dlouho bude na blogu ticho, ale bude :) po ty měsíce jakoby se nic nezměnilo. Jako by nepřešlo žádné fujavisko. A já jediné co potřebuju, je ticho ve svém srdci a kroky, ať už dopředu, ať už dozadu (jako při společenském tanci). Ale blog mi v tomhle nepomáhá. Každé slovo, které teď na blog vynesu, mi přijde jako soud a pod nimi tíha, žádná rovnováha, zkrátka za ně nemůžu mít zodpovědnost, ačkoliv jsem se naučila, že slova jsou léčivá, pokud se s něma umí zacházet. Prostě to nejde, nevěřím mu. Stačí mi nyní jen mlčet, naslouchat a číst. Samosebou, že pokud mě někdy chytne chuť sem napsat, tak napíšu, ale nebudou to čtyři až šest článků za měsíc.

Álala. Tak se někdá vrátím. *pusu na čelo*
__________________

Tak teda tohle jsem napsala 20. listopadu 2014 a i když jsem to nezvěřejnila, sami víte, že následující rok se nesl tímhle směrem. Rok 2015 dohromady 26 článků .... pravidelně jeden článek měsíčně, nejvíc článků za jeden měsíc bylo 7.. v březnu. (to byl totiž největší rozkvět po všech stránkách a pak přišel velkej boom) V květnu jsem dokonce nevydala ani jeden. To se mi na tomhle blogu nikdy nestalo, že bych nikdá nezveřejnila ani... jeden.. fajkin... článek.
Totiž, narazila jsem na svou starou lásku The Kills a na jejich písně, především The Last Goodbye.
V nerozepsaných článků jsem narazila na ten článek a divila jsem se, že jsem ho předtím nezveřejnila, protože mi po době přišel tak hezký. Naneštěstí ta slova pořád platí. Kdybych to měla popsat z ezoterické stránky, byla bych řekla, že mé energie za ty dva roky extrémně zagresivněly. Předtím jsem měla nějaký ty svoje stavy, ale zjistila jsem, že nikdy nebyly... tak destruktivní, ale pokáždé jsem z nich čerpala. Nyní mám pocit, že jdu stále z kopce dolů a dolů... a ačkoliv se mi dějí úspěchy na povrchu, uvnitř stále stoupám dolů. A pak jsem v rozporu s tím, jestli taková chci být nebo ne.
"Jak se mohu spolehnout na své srdce, když jej lámu na tisíc kousků vlastníma rukama"
...
A kolikrát sejdu z tý cesty, je pokaždé těžší a těžší se vrátit zpět.
Taky jsem přestala psát proto, páč když někdo přijde na tenhle blog, tak mi došlo, že si ani neuvědomuje, jak neskonale osobní ty články pro mě jsou. A jaký dojem to na ně má, když ani neví jak to je. A já jsem uzavřený člověk, to co mám na blogu ode mě nikdo nikdy neuslyší naživo říkat.
A to je pro mě těžké překousnout prostě.
A na úplný závěr toho všeho, vždycky jsem měla takový myšlenky.
__________________

A rok 2016 přesně tím, o čem jsem psala před dvěma lety. Největší počet článku za rok 2016 je Srpen 3 články. Jinak 8 měsíců po jednom článku, zbylé tři žádný. Wáu. Z toho pět článků jenom nějaký videa nebo zbytečnosti.
Ale naučila jsem se to nějak brát s lehkostí tu mou vážnost. A přemýšlím, co bych k tomu dodala, ale vlastně nemám co. Na tumblru všeci říkaj, že 2016 byl shitty year, a ačkoliv to říkali aj o 2015, tak nebyl zas tak hroznej. Páč nikdo nezemřel v první řadě. ... V druhé řadě.... Ačkoliv na povrchu to šlo z kopce dolů a z ezoterický stránky taky.... byla kvalitní hudba.
Ale do 2017 už nevkládám žádný naděje. Jak jsem to udělala s 2014 - 2016. Pokaždé se mi to vymstilo. Mám to asi nějak tak v hlavě zakódovaný.
Ale ačkoliv zbývá teprv hodina do novýho roku, nezapomeňte, čas je iluze a je úplně jiný rok než jaký nám milumináti vnucují ;-)
__________________

No a abych to teda úplně zabila.... nikdy.... jsem se neodmlčela na 5 měsíců. A je mi to líto. Postupně jsem se začala pomalinku vytrácet. Nevědomky jsem se na můj blog vykašlala. Myslela, že je to v pohodě. Ale blog byl jenom vedlejší efekt toho, co se semnou stalo. Když jsem si to četla, byla jsem překvapená, že už tehdy, jsem psala "byla bych řekla, že mé energie za ty dva roky extrémně zagresivněly." Já to pokaždé jednou za čas pocítila, že se pořád nezlepšuji, ale pak s tím nic nedělala. A mělo to svůj dopad.
Přestala jsem se chránit. Přestala jsem se bránit. Přestala jsem být tím, na koho jsem se postupně dopracovala. Co jsem považovala za důležité. A šlo to rychle dolů. Přestala jsem to být já. Chápete. Ta, která píše trapné ale své články, to se ze mě vytratilo. Ta nebojácná a velmi specifická aura se ze mě vypařila. Můj pojem o světě, má filozofie zmizela a vyšuměla jako pára. V ničem jsem už nehledala hlubší smysl, už jsem zapomněla na to neviditelné. Přestala jsem se radovat z maličkostí. Přestala jsem slyšet ticho. Ticho za všemi slovy, za hudbou za notami. Na kytaru jsem sotva sáhla a nespojila si dvě dohromady, proč blog ani kytara mě nezajímají. Všechno, co mě vystihovalo, zmizelo, neexistovalo.
A co taková bytost dělá, když tohle ztratí? Jak se to vůbec může stát?
Vše bylo tak povrchní, tak... odporné.
Vše nedávalo smysl.
Tato bytost... jen mlčela. Mlčela a neříkala nic. Nikomu a sobě už vůbec ne. Neopovážila se. Bála se.

Nechala se... nebránila se... nechala do sebe kopat nechala se urážet a nechala se stahovat do ještě většího bláta. A trvalo to dlouho a pomalu... ale fungovalo to.
Ani nebrečela ani se pořádně nesmála. Jen pořád cítila úzkost. Byla to Doba Temna. Když byla sama tak se jí trochu ulevilo. Ale přitom nepřišlo žádné naplnění, ani nic, čim by se vyléčila, jak by se vytrhla zpět.

Přestala lidem rozumět. Jestli jim před tím nerozuměla tak teď už vůbec ne. Vše bylo šedé, jen někdy se to trochu vyzdvihlo, když dlouho nebyla v žádné společnosti, ale jinak všude... šero. Slepá, odříznutá od světa.
A tak se trápila ještě víc, protože cítila, jak se sobě vzdalovala. Kolikrát si říkala "to je blbost, co tu na světě vůbec dělám, proč bych se vůbec sem rozhodla narodit nesmysl.." Nespočetněkrát. A vše bylo najednou tak těžké... nezvladatelné... ačkoliv se mnohokrát přesvědčovala že to nic není.

Vyvrcholilo to jednou událostí... kde při mě stáli všichni svatí... a taky má ochrana, která neměla jinou možnost, než mě varovat velmi ostře, že jsem takové spojení ještě nezažila.
To už byla rezignace. A chtěla jsem se stáhnout.


Stojí mi to zato?

A nestojí.

Nestojí mi to zato, žít takhle mdle. Podle něčích představ a ne podle sebe.
Vůbec mi to za to nestálo. A to teď mám na mysli ten rok a půl. Už jsem měla asi dávno odejít.
Nakonec mi ale jeden moudrej človíček vzkázal: "Pokud chceš uspět, musíš taky někdy selhat."
Tak mi zbyl čas na léčení... postupně se vracet zpět. Zatím to není ani ještě v té fázi, kdy bych si mohla odpustit. Ale už mě čeká jen ta příjemnější cesta.

Z toho všeho vyplívá, že jsem velmi citlivá osoba. Proti okolním vlivům jsem se bránila odmala. Nejhorší ale bylo, že jsem tu citlivost musela potlačovat a ignorovat, že jsem jako normální lidi. Protože mi to přišlo už i jen povrchní.. že bych byla jinší než ostatní. Ale není to tak jednoduché. A tohle je moje největší chyba a takhle si nejvíc ubližuju. Že si to nepřiznám a stále se na něco nechám nachytat. Už milionkrát to skončilo právě u toho.

Nadešel čas se o sebe líp starat a pečovat.... jako o tu nejdražší osobu na světě.
A nakonec jsem zjistila, že ta citlivost je veliký dar... že přecejen se nějakým způsobem ta citlivost projevila. Nebo spíš, jsem schopna vnímat to, co je nejdůležitější a co by mě asi nejvíc strhlo dolů, na tom si nahoře asi dali záležet. A to je, že už odmala jsem byla schopná odmítnout to nejhorší (alkohol), čímž bych zajela do kolejí mé rodiny a nemyslím si, že bych dopadla nějak extra dobře, i jsem nekouřila, což platí to samé a už jako malá měla odpor k masu... ani jednou jsem nedala možnost těm hnusným potvorám, těm démonům, ani jednou jsem je tímhle způsobem nepustila k tělu.. tak to zkoušejí jinými praktikami.

Takže aspoň za to se musim pochválit.


Sni
Na konci tvého tvoření, přeji si, aby ses stal tím, co sis vysnil
Sni
Nehledě na to, kde na světě tvé místo patří, ať jsou k tobě štědří
Sni
Na konci těchto zkoušek ať jsi v plném rozkvětu
Sni
I když tvé začátky jsou nejisté, na konci budou bohaté


Nový článek

9. června 2017 v 0:00 |  Zpovědnice
Ošálila jsem celý svět. Ošálila tak geniálně. V tom mě jen tak někdo nepřekoná.
Ale možná už to stačilo. Stačilo to prozatím.

Všechen ten... zmatek, všechnu tu... neosobnost... mohu jedině nechat... jít.

Záleží už jen na nich. Jestli mě opustí. Jestli mě nechají samotnou v tomhle
bezčasí

Jenom Tvé oči. Tvé oči mají léčivou podmanivou moc... Tak nějak se mi od nich nechce. Ty nechci opustit. Noup.
Stejně jednou sami odejdou... a já o ně pak nezavadím ani pohledem.

Tak to vše nechám jít... A mysl shoří v bílé plameny. A popel.
...
A je to pryč.

puf

Vše.
*lhala*

Další články


Kam dál