Ke kořenům

2. září 2017 v 1:58 | ej kej ej.. tišeji než ticho 2 |  sačizeM ^__^
Na názvu umění mlčet něco je. :)

Není to totiž žádné umění... je to něco, co je nám přirozené a hodně známé.
Na druhou stranu... to slůvko umění v sobě nese jakousi skrytou posvátnost v téhle spojitosti, které to druhé slůvko hezky doplňuje.

Je to tedy o tom, umět se zklidnit. Umět... být potichu, umět naslouchat, umět... mlčet.

A neříkat nic.

*nádech*
Dostanu se pak někam, kde je jen... ticho.
Kde je mír a klid.
*výdech*

Mezitím co mlčíme... zároveň nasloucháme... a věnujeme pozornost.

Sobě?
Něčemu, nebo někomu, kdo naopak mluví?
Nebo věnujeme i pozornost tomu klidu za slovy, který se ozývá pokaždé, když někdo promluví. Najednou jakoby nabude prostor.

Umění mlčet je ta nejzákladnější lidská vlastnost, řekla bych. Velmi cenná, zaprvé. A taky velmi užitečná.
Umění mlčet ale neznamená pouze umět neříkat nic.
Je v tom také trochu záhady, v tom mlčenlivu, že?

Každý kolem mě někam spěchá, něco pořád dělá, něco pořád řeší, komentuje, mluví.
A mě nezbývá nic jiného než to pozorovat.

Svět kolem vás ve skutečnosti ale není vůbec důležitý. Nezáleží na tom, co se kde stalo. Není to totiž to hlavní. Nemusím na tom přece vůbec lpět.
Nemusím se tím řídit. Nemusí mě to ovlivňovat v tom, čím jsem.

Tam ta pravda nehoří. Pravda hoří hluboko uvnitř. A jedině tu nacházím v největším klidu - u sebe. Ve spokojenosti s tím, čím jsem.

Pak přestanu řešit, kdy bych měla být potichu, kdy je ta správná chvíle nic neříkat. Ve skutečnosti to je vždy. Nechat to být.
 

Nejkrásnější chvíle v životě

20. srpna 2017 v 15:40 |  sačizeM ^__^
Každý nový moment je dar. Každá chvíle - tahle chvíle, je jedinečná v tom, že nám dává možnost.
Možnost si vybrat. Zvolit si právě teď - co cítíme, jak reagujeme a jak jednáme. Jak prosté je to, že?
A je to v jádru to jediné, na čem záleží.
Jaký je to pocit, mít hned po ruce to, co jediné nás může udělat opravdu šťastnými?
Ať už jen na moment..
Neboť tenhle moment stejně trvá navěky.

Proč se právě v tento okamžik na chvíli neuvolnit, odhodit vše, co cítíme, že nepotřebujeme, to něco, co nás někde vzadu nahlodává, a vzdát se jen tak.

Jen tak protože proto.

Možná že tenhle den pro nás nebyl zrovna ideální.. Tak si uděláme ideální aspoň tenhle okamžik.
Minulost se už stejně nespraví... A zítřek je až zítra.. Zatímco dnes je dnes (no shit sherlock).

Že to nejde? ... I to je možnost. Tak to prostě nejde. A pokud to nejde teď - pouze se neuvolnit, neoddat se kouzlu přítomnosti, tak zítra už vůbec ne. Zitra i zapomenem, že nějakou takovou možnost máme. (zapomenem pouze protože zítřek je výmysl naší mysli)

Proč se přestat bránit přítomnosti?

Je tak osvěžující tak tichá. Je vzácná.
Tiše pozorujíc život. Nikdy nekončící. Svěží jako čistá studánka.
Naslouchá a nesoudí. Je věčná.

To mi něco připomíná. Stejné vlastnosti má naše duše.
Je ji to velmi blízké... Ten klid, ta posvátnost..
A pravda, kterou si s sebou nese všude. Je nám vším. Je celým naším světem - a je to jediné, co máme.

Nebojme se být vděční. Vděční za tento dar. Je to přecejen, náš nejkrásnější moment v našem životě. Ten nejreálnější. Žádný jiný už takový nebude. Tak kdy jindy než teď?

Vyhrála jsem

24. července 2017 v 22:53 |  psycho Pat a Matt v jednom
Přesně tak! Máti mi schválila tenhle článek, takže to můžu napsat!

Nuže. Mám tu pro vás, moji milý pozůst- čtenáři tohodle blogu.... (haha), takové... pro mě dost zásadní oznámení...
byla to změna v mém životě, kterou jsem měla možnost udělat, tak jsem ji udělala.
Inu pro někoho to může neznamenat vůbec nic. Ale pro mě?

Fajn dost keců

Vyhrála jsem židličkovanou!!!! xD
Poprvé v životě!! Omg :D
A to myslim byla moje teprv... druhá třetí hra?

A co bylo hlavní výhrou?
 


Neříkám nic

27. června 2017 v 4:59 |  Blok
Bylo to na počátku vzniku jedné hory, v jedno brzké slunivé jitro, poseté svěží rosou. Jen pár perel dopadlo na zem a vsáklo se do hlíny, kdy černě opeřený pták opustil své místo na větvi rostoucí z dubu. Letěl z toho nepovšimnutého a skrytého života na hranici města, které kdysi bylo osídleno. Lidmi. Pozoroval jej dlouho, aby mu neunikl nějaký pohyb. Jenže žádný tam nebyl. Město bylo zřícené. Vládlo tam ticho. Velmi mrazivé. Při nadechnutí by sis spálil plíce.

A to ticho tam znělo dlouho.

Jako já. Netuším, jak dlouho bude na blogu ticho, ale bude :) po ty měsíce jakoby se nic nezměnilo. Jako by nepřešlo žádné fujavisko. A já jediné co potřebuju, je ticho ve svém srdci a kroky, ať už dopředu, ať už dozadu (jako při společenském tanci). Ale blog mi v tomhle nepomáhá. Každé slovo, které teď na blog vynesu, mi přijde jako soud a pod nimi tíha, žádná rovnováha, zkrátka za ně nemůžu mít zodpovědnost, ačkoliv jsem se naučila, že slova jsou léčivá, pokud se s něma umí zacházet. Prostě to nejde, nevěřím mu. Stačí mi nyní jen mlčet, naslouchat a číst. Samosebou, že pokud mě někdy chytne chuť sem napsat, tak napíšu, ale nebudou to čtyři až šest článků za měsíc.

Álala. Tak se někdá vrátím. *pusu na čelo*
__________________

Tak teda tohle jsem napsala 20. listopadu 2014 a i když jsem to nezvěřejnila, sami víte, že následující rok se nesl tímhle směrem. Rok 2015 dohromady 26 článků .... pravidelně jeden článek měsíčně, nejvíc článků za jeden měsíc bylo 7.. v březnu. (to byl totiž největší rozkvět po všech stránkách a pak přišel velkej boom) V květnu jsem dokonce nevydala ani jeden. To se mi na tomhle blogu nikdy nestalo, že bych nikdá nezveřejnila ani... jeden.. fajkin... článek.
Totiž, narazila jsem na svou starou lásku The Kills a na jejich písně, především The Last Goodbye.
V nerozepsaných článků jsem narazila na ten článek a divila jsem se, že jsem ho předtím nezveřejnila, protože mi po době přišel tak hezký. Naneštěstí ta slova pořád platí. Kdybych to měla popsat z ezoterické stránky, byla bych řekla, že mé energie za ty dva roky extrémně zagresivněly. Předtím jsem měla nějaký ty svoje stavy, ale zjistila jsem, že nikdy nebyly... tak destruktivní, ale pokáždé jsem z nich čerpala. Nyní mám pocit, že jdu stále z kopce dolů a dolů... a ačkoliv se mi dějí úspěchy na povrchu, uvnitř stále stoupám dolů. A pak jsem v rozporu s tím, jestli taková chci být nebo ne.
"Jak se mohu spolehnout na své srdce, když jej lámu na tisíc kousků vlastníma rukama"
...
A kolikrát sejdu z tý cesty, je pokaždé těžší a těžší se vrátit zpět.
Taky jsem přestala psát proto, páč když někdo přijde na tenhle blog, tak mi došlo, že si ani neuvědomuje, jak neskonale osobní ty články pro mě jsou. A jaký dojem to na ně má, když ani neví jak to je. A já jsem uzavřený člověk, to co mám na blogu ode mě nikdo nikdy neuslyší naživo říkat.
A to je pro mě těžké překousnout prostě.
A na úplný závěr toho všeho, vždycky jsem měla takový myšlenky.
__________________

A rok 2016 přesně tím, o čem jsem psala před dvěma lety. Největší počet článku za rok 2016 je Srpen 3 články. Jinak 8 měsíců po jednom článku, zbylé tři žádný. Wáu. Z toho pět článků jenom nějaký videa nebo zbytečnosti.
Ale naučila jsem se to nějak brát s lehkostí tu mou vážnost. A přemýšlím, co bych k tomu dodala, ale vlastně nemám co. Na tumblru všeci říkaj, že 2016 byl shitty year, a ačkoliv to říkali aj o 2015, tak nebyl zas tak hroznej. Páč nikdo nezemřel v první řadě. ... V druhé řadě.... Ačkoliv na povrchu to šlo z kopce dolů a z ezoterický stránky taky.... byla kvalitní hudba.
Ale do 2017 už nevkládám žádný naděje. Jak jsem to udělala s 2014 - 2016. Pokaždé se mi to vymstilo. Mám to asi nějak tak v hlavě zakódovaný.
Ale ačkoliv zbývá teprv hodina do novýho roku, nezapomeňte, čas je iluze a je úplně jiný rok než jaký nám milumináti vnucují ;-)
__________________

No a abych to teda úplně zabila.... nikdy.... jsem se neodmlčela na 5 měsíců. A je mi to líto. Postupně jsem se začala pomalinku vytrácet. Nevědomky jsem se na můj blog vykašlala. Myslela, že je to v pohodě. Ale blog byl jenom vedlejší efekt toho, co se semnou stalo. Když jsem si to četla, byla jsem překvapená, že už tehdy, jsem psala "byla bych řekla, že mé energie za ty dva roky extrémně zagresivněly." Já to pokaždé jednou za čas pocítila, že se pořád nezlepšuji, ale pak s tím nic nedělala. A mělo to svůj dopad.
Přestala jsem se chránit. Přestala jsem se bránit. Přestala jsem být tím, na koho jsem se postupně dopracovala. Co jsem považovala za důležité. A šlo to rychle dolů. Přestala jsem to být já. Chápete. Ta, která píše trapné ale své články, to se ze mě vytratilo. Ta nebojácná a velmi specifická aura se ze mě vypařila. Můj pojem o světě, má filozofie zmizela a vyšuměla jako pára. V ničem jsem už nehledala hlubší smysl, už jsem zapomněla na to neviditelné. Přestala jsem se radovat z maličkostí. Přestala jsem slyšet ticho. Ticho za všemi slovy, za hudbou za notami. Na kytaru jsem sotva sáhla a nespojila si dvě dohromady, proč blog ani kytara mě nezajímají. Všechno, co mě vystihovalo, zmizelo, neexistovalo.
A co taková bytost dělá, když tohle ztratí? Jak se to vůbec může stát?
Vše bylo tak povrchní, tak... odporné.
Vše nedávalo smysl.
Tato bytost... jen mlčela. Mlčela a neříkala nic. Nikomu a sobě už vůbec ne. Neopovážila se. Bála se.

Nechala se... nebránila se... nechala do sebe kopat nechala se urážet a nechala se stahovat do ještě většího bláta. A trvalo to dlouho a pomalu... ale fungovalo to.
Ani nebrečela ani se pořádně nesmála. Jen pořád cítila úzkost. Byla to Doba Temna. Když byla sama tak se jí trochu ulevilo. Ale přitom nepřišlo žádné naplnění, ani nic, čim by se vyléčila, jak by se vytrhla zpět.

Přestala lidem rozumět. Jestli jim před tím nerozuměla tak teď už vůbec ne. Vše bylo šedé, jen někdy se to trochu vyzdvihlo, když dlouho nebyla v žádné společnosti, ale jinak všude... šero. Slepá, odříznutá od světa.
A tak se trápila ještě víc, protože cítila, jak se sobě vzdalovala. Kolikrát si říkala "to je blbost, co tu na světě vůbec dělám, proč bych se vůbec sem rozhodla narodit nesmysl.." Nespočetněkrát. A vše bylo najednou tak těžké... nezvladatelné... ačkoliv se mnohokrát přesvědčovala že to nic není.

Vyvrcholilo to jednou událostí... kde při mě stáli všichni svatí... a taky má ochrana, která neměla jinou možnost, než mě varovat velmi ostře, že jsem takové spojení ještě nezažila.
To už byla rezignace. A chtěla jsem se stáhnout.


Stojí mi to zato?

A nestojí.

Nestojí mi to zato, žít takhle mdle. Podle něčích představ a ne podle sebe.
Vůbec mi to za to nestálo. A to teď mám na mysli ten rok a půl. Už jsem měla asi dávno odejít.
Nakonec mi ale jeden moudrej človíček vzkázal: "Pokud chceš uspět, musíš taky někdy selhat."
Tak mi zbyl čas na léčení... postupně se vracet zpět. Zatím to není ani ještě v té fázi, kdy bych si mohla odpustit. Ale už mě čeká jen ta příjemnější cesta.

Z toho všeho vyplívá, že jsem velmi citlivá osoba. Proti okolním vlivům jsem se bránila odmala. Nejhorší ale bylo, že jsem tu citlivost musela potlačovat a ignorovat, že jsem jako normální lidi. Protože mi to přišlo už i jen povrchní.. že bych byla jinší než ostatní. Ale není to tak jednoduché. A tohle je moje největší chyba a takhle si nejvíc ubližuju. Že si to nepřiznám a stále se na něco nechám nachytat. Už milionkrát to skončilo právě u toho.

Nadešel čas se o sebe líp starat a pečovat.... jako o tu nejdražší osobu na světě.
A nakonec jsem zjistila, že ta citlivost je veliký dar... že přecejen se nějakým způsobem ta citlivost projevila. Nebo spíš, jsem schopna vnímat to, co je nejdůležitější a co by mě asi nejvíc strhlo dolů, na tom si nahoře asi dali záležet. A to je, že už odmala jsem byla schopná odmítnout to nejhorší (alkohol), čímž bych zajela do kolejí mé rodiny a nemyslím si, že bych dopadla nějak extra dobře, i jsem nekouřila, což platí to samé a už jako malá měla odpor k masu... ani jednou jsem nedala možnost těm hnusným potvorám, těm démonům, ani jednou jsem je tímhle způsobem nepustila k tělu.. tak to zkoušejí jinými praktikami.

Takže aspoň za to se musim pochválit.


Sni
Na konci tvého tvoření, přeji si, aby ses stal tím, co sis vysnil
Sni
Nehledě na to, kde na světě tvé místo patří, ať jsou k tobě štědří
Sni
Na konci těchto zkoušek ať jsi v plném rozkvětu
Sni
I když tvé začátky jsou nejisté, na konci budou bohaté


Nový článek

9. června 2017 v 0:00 |  Zpovědnice
Ošálila jsem celý svět. Ošálila tak geniálně. V tom mě jen tak někdo nepřekoná.
Ale možná už to stačilo. Stačilo to prozatím.

Všechen ten... zmatek, všechnu tu... neosobnost... mohu jedině nechat... jít.

Záleží už jen na nich. Jestli mě opustí. Jestli mě nechají samotnou v tomhle
bezčasí

Jenom Tvé oči. Tvé oči mají léčivou podmanivou moc... Tak nějak se mi od nich nechce. Ty nechci opustit. Noup.
Stejně jednou sami odejdou... a já o ně pak nezavadím ani pohledem.

Tak to vše nechám jít... A mysl shoří v bílé plameny. A popel.
...
A je to pryč.

puf

Vše.
*lhala*

Synestezie

22. května 2017 v 23:09 |  Zkušenosti s... o_O
Tak jsem narazila na video o slečně, která maluje abstraktní obrazy podle písní a na základě toho, co v písních slyší.
A pojmenovala se jako synestetická umělkyně. Tak jsem si pouštěla písně od Radiohead a Bon Ivera, který tam ukazovala a když se zaposlouchám tak jako...... jo.

Jen když jsem kdysi dávno psala článek "Písně jako barvy" nevěděla jsem, že ta zvláštní "vlastnost" má jméno. A tak nějak si chvílu myslela, že dooo určitého bodu to tak mohou vnímat všichni.
Nebo spíš mám za to, že jde o věc pravé hemisféry, která se dá vytrénovat. Tak jelikož používáme jen 3% (nebo to bylo spíš 10%) ze svého mozku, tak tohle je jen malá ochutnávka v porovnání s tím, co všechno ještě dovedem.

Jinak to není jen o hudbě a barvách, ale třeba o slově a chuti jak se mužete dočíst na wiki D:
Trochu i vnímám čísla v různých barvách. Ale to fakt jen... slabě.

Synestezie je... zajímavá. "Neil Harbisson je výtvarný umělec, který trpěl od malička achromázií (úplnou barvoslepostí) ale dnes, díky zařízení na jeho hlavě, barvy slyší - zařízení totiž barvy přeměňuje na slyšitelné frekvence."

No a pak ta Melisa. Ty obrazy jsou ale fakt povedený.
Love's in need of love today

Ten článek co jsem psala, jesi si někdo všimnul, tak tam bylo napsaný 1. část, ale další části už jsem nenapsala, páč jsem si myslela, že to není nijak zajímavý a že to muže někdo považovat za hovadinu. Hmmm...
A teď zjistím, že se tím někdo i živí? Huhhhhhh. Jaktože o synestezii vím až teď. Spojení hudby a obrazů.
Co všechno ten mozek nedovede? Podle toho, jak to vnímám já, což je asi v porovnání s prvnáčkem co se učí písmena, a Melisa, už nějaká pedagožka, jako jak to má až propracovaný? o_O

Tak mám chuť s tím něco dělat, páč aj když sem to psala v roce nevim rači ani kdy, tak to doteď tak vnímám. Akorát to moc nemužu popsat. Ale tak mám za to, že třeba máti to tak taky určo vnímá, jen si toho ještě nevšimla :D

Jinak kdybych to teda měla nějak líp popsat.... Tak když něco posloucháte.... tak co vidíte? Je to divný, ale nejlíp mi to jde, když se vyloženě soustředím na hlavu a prostě volně vizualizuju :D Hudba má své tóny výšky dynamiku barvu... a ta barva má pak všelijaké zatáčky oblouky a mění se atd... a jde to ruku v ruce s pocitem... jo...
a tohle je dámy a pánové.... umění.

Playlist xxXxxLongNightsxxXxxlulz

8. května 2017 v 22:46 |  Playlist
Ano, už tomnu tak bude. Playlist xxXxxLongNightsxxXxxlulz si myslím že bude nedoceněn.
Ale stačí, že já jej oceňuji. To mám ale štěstí. O_o
Ale... zkrátka mám dojem, že se hodí na mou auru. ya nou.

Tvá videa jsou jako...

26. listopadu 2016 v 0:35 |  V akci
Tak jestli tohle nepovažujete za ten nejsladší koment, který kdy existoval, tak už jako fakt nevím, co se s tímhle světem stalo.


tišeji než ticho

20. října 2016 v 18:08 | Rudolf Steiner ft. Zhang Andrea |  Nerubrikována
Vnitřní ticho
Představme si, že bychom se nacházeli v nějakém velmi hlučném městě. Kolem sebe bychom slyšeli hukot toho města. Je to strašné, říkali bychom si, jak to kolem nás ze všech stran řinčí a sviští. Představme si nějaké skutečné moderní velkoměsto, například Londýn. A nyní si představme, že bychom to město opustili. A jak bychom se krok za krokem z města vzdalovali, bylo by kolem nás čímdál větší ticho. Skutečně se vžijme do tohoto ubývání slyšitelných zvuků. Kolem je větší a větší ticho. Až konečně dojdeme, řekněme, do lesa, kde je úplné ticho, kde už vůbec nic neslyšíme, kde kolem nás všechno mlčí. Dostali jsme se do nulového bodu toho, co je slyšitelné.
Věc ovšem může jít ještě dále. A tady bych použil takové triviální přirovnání, abych vám toto pokračování ukázal. Představme si, že budeme mít ve své portmonce peníze. Každý den budeme vydávat víc; peněz bude míň a míň, tak jako bude ubývat toho, co lze slyšet, půjdeme-li z města. Až konečně nadejde den (pokud nebudeme mít žádný příjem), kdy v portmonce nebudeme mít už vůbec nic. Tuto nulu budeme brát za rovnu tichu. Co teď ale uděláme, budeme-li chtít i nadále jíst? Začneme se zadlužovat. Nechci vám to zrovna doporučovat; uvádím to jen pro srovnání. Kolik pak budeme mít v peněžence? Méně než nulu. A čím více se zadlužíme, o to méně než nulu budeme mít.
Znění duchovního světa
Nyní si představme, že totéž by nastalo v případě ticha. Byl by tu nejen absolutní klid, nulový bod ticha, ale šlo by to dál, byl by tu negativ slyšení, tišeji než ticho, mlčenlivěji než mlčenlivo; to by nastalo. Vskutku to musí nastat, dospějeme-li na základě zbystřené síly, jak jsem ji včera popsal, k vytvoření tohoto vnitřního klidu a mlčenlivosti. Dospějeme-li však k této vnitřní negativní slyšitelnosti, k tomuto klidu, který je větší než klid nulový, pak jsme v duchovním světě takovým způsobem, že už ho nejen vidíme, ale také nám zní.
To, co bylo předtím viditelné, se nyní tím zněním vystupňuje v živější svět. Nalézáme se pak ve skutečném duchovním světě. Na dané chvíle pak odcházíme na druhý břeh bytí. Na tomto druhém břehu mizí obvyklý smyslový svět a my se nacházíme v duchovním světě. Jak ale později rozvedu, musíme být řádně připraveni, abychom se zase mohli kdykoli vrátit. Dostavuje se však ještě něco jiného.
Prožitek kosmické bolesti
Dostavuje se zkušenost, kterou člověk předtím nikdy nemohl učinit. To, co jsem vylíčil jako vnitřně plně prožívaný, obsáhlý, abych tak řekl, kosmický pocit štěstí, se ve chvíli, kdy si vytvoříme prázdné vědomí s vnitřním klidem, promění ve stejně obsáhlou duševní bolest, ve stejně obsáhlé duševní utrpení. A učiníme zkušenost, že svět je postaven na základech kosmické bolesti, respektive kosmického živlu, který člověk může prožít jen v bolesti. A pronikavě poznáme pravdu, kterou tak rádi pomíjejí lidé usilující jen o vnější štěstí, totiž že všechno bytí se nakonec musí zrodit z bolesti.

***
Jeden z mých nejoblíbenějších úryvků vůbec. Steiner je mi blízký z miliontých důvodů. Jeden z nich je, že není lehký na přečtení na jeden dech (co jsem tak zjistila podle sebe), že vkládá do slov to, co já pouze jen tušila nebo pociťovala někde daleko v mé mysli a hlavně, že je to pravdivý. Tak uspokojivě pravdivý. Ve Steinerových slovech nacházím bezpečí. Další důvod je ten, že vše, co popisuje, z těch slov vyloženě křičí: "Nic není jen tak zadarmo." Znalosti jsou tak moc cenné, a nemyslím informace, ale znalosti a zkušenosti. Strašně moc mě to uklidňuje, vědomí toho, že to nejcennější, co člověk může získat, si nemůže někde koupit, nemůže to vyprosit, nemůže v podstatě nic, dokud si to sám nevydře. Tahle myšlenka mě pokaždé přivede k drogám, kde si lidi pořád myslí, že to je ten duchovní svět, který tam na ně celou dobu čekal, že to je ta pravda, která je povznese. Je veliký rozdíl mezi iluzí a duchovním světem. Je velký rozdíl mezi televizí a městem, po kterým chodíme. V žádném případě nikdy nikomu, žádný kousek něčeho, ať už přírodně nebo vyrobené lidskou rukou, vám v mozku nic neotevře.
Jsem ráda za to, že jeden z prvních krůčků k duchovnímu světu je být pokorný a mít úctu ke všemu živému i hmotnému, že se nejprve člověk musí snížit před sebou a pak i před celým světem, aby si pak aspoň trošku zasloužil znát něco z toho, co na něho tak trpělivě čeká, čeká až se aspoň pro jednou člověk podívá do sebe a nepochybuje o sobě na moment a pak to, co v sobě nalezne odevzdá se vší samozřejmostí světu.
Tohle mi v rádiu neřekli. O tomhle droga mlčí. Steiner mi pokaždé připomene, že to, co jsem dnes, jaká jsem a jaká je moje povaha, proč tohle nechcu a tohle chcu a proč se mi tohle nelíbí, tak to je pouze jedna stránka, kterou jsem zatím přečetla.
Přes ty léta si pokaždé nějakou dobu myslím něco jiného o tom, jaký důvod má tato cesta a o čem ten svět je. A jak čas letí, ačkoliv o tom pokaždé pochybuju, si postupně v hlavě nechávám dozrávat myšlenku, že ta cesta nevede přes chamtivost, přes netrpělivost, přes povrchnost. Vede to přes nesobeckost. Tu nejryzejší a nejsvatější. Co když zkusím zapřemýšlet nad sebou, jako nad osobou, která dává přednost nesobeckosti před všemi ostatními vlastnostmi, a nese ji s otevřenými dlaněmi a nabízí ji světu. Nevím ja vy, někdo to má třeba v povaze, ale pro mě je to tak těžké.
A štve mě to. Štve mě to, že si ty nejblaženější pocity a emoce nemůžu nechat pro sebe, byť jsou krásnější a lákavější. To je ta dřina. Ať chcu jak chcu, tak v týto chvíli se přes to nemůžu přehoupnout a ještě teď to jen tak nebude. Ale časem snad jo.
Vnitřní klid není jen slovní spojení. Znamená to pro mě něco velmi cenného. Je to něco, co se rádo lidmi přehlíží a je ignorováno. Možná proto, že ho nemají a neví jak po něm sáhnout.

...Fajn tak takhle dlouhý jsem to zas nečekala o_O


Kořínek

24. srpna 2016 v 1:36 |  psycho Pat a Matt v jednom

Pokaždé v tuhle dobu, skrz tvé snění, skrz tvůj dech
přes tvou nevědomost během spánku

to je ten čas, kdy jsem
nejblíže.... existenci....


mé maličkosti. Mému všemu.

A... velryba v oceánu, představ si, ohromná... jaká velikost v ní, kolem ní...
mluví svým jazykem
o tom samém

E x i s t e n c e

je hořkokyselá.

Pálí jako čert. Studí jako odmítnutí. Přináší letmý pohled...

a velmi ... velmi křehký dotek,
a- vítr jednou pozvedl všechny tvé chyby... všechny tvé selhání... nadnesl je dokonce i nad temnotu....
nad tvé sny... nad tvé touhy... nad tvé pochyby....

jenom abys... aby ses mohla jednou svobodně nadechnout...

bez vší té tíhy... té viny... té hořkosti

jen abys mohla hned na to vydechnout... bez slepého uctívání... bez nevědomého rozhodování...


aby ses...
pro jednou... mohla přiblížit o jeden centimetr
k tý existenci

kde tě obklopilo světlo slunce a

ty ... ty ses přes to všechno cítila tak sama.

Nazvala jsi to jedinečností... nazvala jsi to... všímavostí
a náhle přišla falešná bolest, a tys předstírala, že se v ní topíš...

jen aby nepřišla ta reálná?

jen aby ses zbavila všeho toho, co by to
mohlo způsobit.

Fortuna

17. srpna 2016 v 23:55 |  Nerubrikována
tuhle "skladbu" jsem našla na dnu dnoucím v mém kompu
‎25. ‎března ‎2014 o_o
to už je vcelku dlouho
(nevim proč ale tady na blogu se mi to video neukazuje tak nevim třeba to dělá jenom mě)
Každopádně mi navodila hodně nostalgie v půli augusta. Jedna nedoladěná struna mě tam rozčiluje ale jinak... je to fakt hezké :D

Kterak je sobota 14

14. května 2016 v 19:10 |  Zpovědnice
Milí čtenáři, ráda bych vás dnes seznámila s dnešním tématem. A tím je.... anekdota. ...
Pokud je anekdota to, co si myslím že je. V tom případě asi ne. Je to jen asi historka.

Už jsem o tomhle tématu párkrát přemýšlela... Zážitky od koní. Problém je v tom, že já zas takový extra zážitky od koní nemám. A když se snažím zapřemýšlet, vyjevují se mi vzpomínky jen většinou na to, jak Kača z něčeho nebo někoho a na někoho padá. Třeba z balíku sena. Nebo na učitele. (není třeba zmiňovat že z koně, páč to je tak profláklá a běžná činnost, že už není ani nijak zajímavá xD).

Co ale zajímavé je, jsou mé myšlenkové pochody samozřejmě.
Tak fajn tak ja zkusím Napajedla. Sice bych první musela objasnit jaké pocity chováme vůči tamní mistrové, jenže co když si mě vyhledá a přečte si to?... Su paranoid ;_; (ale i pacifista).
Jezdíme tam tak jedenkrát za dva měsíce á... někdy tam bývají kromě nás aj holky z veteriny.. takže jsme fejspalmovali, když nám spolužačka vykládala, že tam jedné zdrhlo hříbě z boxu. Já, abych byla přesnější, sem to jako fakt nechápala.... jakože fakt, jak někomu může zdrhnout hříbě z boxu omg? xD..
Jo a na hříbata jsem se jako vcelku těšila. Jó kdybych jen tušila že jich tam bude tak moc. Hříbata sou prostě tací... ňoumové. Ale ne zas tací ňoumové, páč jelikož sou to hříbata, leccos zkoušejí a dovolují si. Takže to jsou v podstatě takový tenagři v nejlepších letech. I když to poslední přirovnání škrtám, páč tynejgři nejsou roztomilý. Nuže, s Kaču sem šla zrovna na stáj, kde jsou jeeeeenom a jenom kobyly s hříbátkama... Minule když jsme tam byli tak na jedný straně stáje byli zabřezlé a na druhé už s hříbaty. Slečna Ká nás poslala na tu kde předtím bývaly jenomm zabřezlé... takže mi bylo překvapením, že nás pustili k hříbatům aj. Tak zas takový lamy nejsme ale přece...
Jenže to jsem ještě nevěděla, jaký jsou to otravy, když člověk poklízí.

Většinou když přijdete do boxu, tak začnou vykukovat za máminou prdelou a schovají se, ti odvážnější stojí uprostřed boxu jak tvrdý Y s nohama do tvaru X a jenom čumijou. Pak na vás začnou nastavovat čumák a když se jim to podaří, tak vás aj kousnou. To jedno hříbě, když to tak dokázalo, když sem mu nevěnovala pozornost a kousl mě, pakse šlo schovat za mamu a odfrkovalo si... sviňa jedna malá ... na podruhý jsem si dala už pozor a hříbě tentokrát s porážkou... dělalo to samý no. Zatímco se raduju z výhry tak naproti mého boxu slyším takovýto šustění když se hříbě hýbe.. takovýto když se ho při měření teploty snažíme chytit a on nám zdrhá po boxu do kolečka.. tak to samé sem slyšela.. tak se podívám a vidím jak kača utíká v boxu do kolečka a slyším jen ten zvuk páč ty hříbata sou ještě moc malá že nejdou ještě vidět přes box xD...... prostě to nejde popsat jak vtipný to bylo! xD Kača mi pak řekla že to hříbě mělo pořád vyplázlej jazyk tak se na něj chtěla podívat jenže to hříbě se jen tak nechce nechat chytit žejo... takže udělali pár koleček a když ho chytla tak prý furt mělo vyplázlé ten jazyk.,. (bože ta představa) tak ho nechala tak (aj ges xD)

Každopádně k věci. Tak si tam ti zaměstnanci tak hezky s mistrovó vykládají, já s Kačou kidáme... Jsme tam skoro už hodinu když... najednou všeci někam zmizí a v tom momentě jen vidím.. jak si hříbě otevírá dveře boxu a zdrhá. Zdrhá ven z boxu.... ááá kůrva. Ehm. Takže za ním hned zdrhám s výrazem asi takovým: OwO""...Come back to em!! Jenže když se k němu přiblížím tak jen nabere na tempu.... Nejvíc mě na tom momentě překvapilo to, jak tam rázem nikdo nebyl, páč já si to předtím neuvědomila xD... Sem čekala že mi třeba mistrová pomůže ho chytit..
Najednou slyším kopyta a když se otočím, řítí se za námi aj mamina... nojo tak když sem nezavřela viď... takže v podstatě s dvěma koni venku se rozhoduju kerýho chytit dřív... mámina byla za mnou a hříbě přede mnou... a jelikož mámina byla přímo na dosah tak ju vemu za ohlávku a beru zpátky do boxu.... (takhle rychle jsem se rozhodla poprvé.. byla nanosekunda)
Naštěstí!!! Hříbě se k nám hnedka přidá, páč hříbata se nikam bez matky nehnou. Tak ty šmejdy hezky zavřu zpátky a stojím tam asi s tímto pohledem O_O... a se stejným pohledem volám na Kaču. Která ale neodpovídá tak jsem si myslela že tam taky není (ale byla vzadu) . Tak se teda vracím už s trochu jiným výrazem o_X do boxu a zavřu se zvenčí páč... xD
A když už končím je tam i mistrová a mě na tu páčku nešlo dosáhnout, tak sem ju poprosila jesi mi neotevře.. a ona hned..
"Proč seš zavřená zvenčí?"
"Protože si to ten malej otevírá."
"Jo? No.. ti sou ale drzí".. a tím to hasne.

Připomínám, že sme tam byli teprve hodinu. Takže pak to s určitě velkou emocí ve tváři líčím Kači, kerá si tam v klidu vzadu poklízela.. Pak když jdeme na přestávku, tak mi Kača vypráví, že chvílu po tom, co sem jí to řekla, tak jí zdrhlo hříbě taky xD......... měla to podobně jak já akorát jí se hříbě opřelo o ty dveře a ony se otevřely... a jak vyrazilo ven tak zjistilo, že se za ním matka nehrne, takže ho kača zpacifikovala (doufam že to bylo tak? xD) A já si teho taky nevšimla. A mistrová nicnetušící ;_; Aspoň nemáme body dolů... i když... co když si to teď přečte a ....Nevr... majn.
Jináááč ten den byl aj den, kdy Kača hodila placáka z toho balíku. (tuhle vzpomínku si s sebou vemu do hrobu xD) Jenže to nebyl ledajaký balík. Byl to balík položený na dalším balíku. Takže výška mohla být tak... 2- 3 metry typuju... Kolem ní se nahrnuli mistrová a zaměstnanci.... A spadla podobně jako spolužačka hodila placáka když v těláku chtěla skočit přes kozu xDD Akorát Kača to měla propracovanější..... fajn nebudu rýpat. Každopičopádně... škoda že nemám víc takových zážitků, páč to zní docela vtipně... Aspoň to musí znít vtipně pro ty, kdo nepracuje s koňmi. Páč pro nás koňáky je to běžná věc (a teď samozřejmě nemyslím placák z balíku).

Další momenty, které připadají vtipné jen jedné spolužačce Lúce, jsou většinou momenty, kdy jsem na pokraji mých sil a propadám v paniku a to většinou na koni. Takžéé :D Nebo tu jsou momenty, kdy se mi kůň téměř splaší a já se snažím udržet na koni, zatímco na mě mistrová huláká zdola "Jo andreo vedeš si dobře!!!! Dobře ju ovládáš!" Načež mi pak aj Val řekne, že to vypadalo dobře, tak se rozhodnu nedat najevo, že sem se koňa snažila zabrzdit, ale nešlo mi to, tak sem ju nechala dál cválat xD.. Prostě většinou, když si myslím, že je to tak tak na hraně, je mistrová spokojená. Wha d fak mén?"?!

Jó je to zkrátka mega drsný no. Tímto asi končí, páč si na nic jinýho nevzpomínám. Další kapitola by byla pan Zelinka aka Mat a pan Ysh aka Pat.. alé, to v podstatě ani není tak vtipný :D
Takže za měsíc zas zduř.

Další články


Kam dál