Únor 2011

Tom K. a Ewa F.

25. února 2011 v 20:01 V akci
Z hudebních cen Anděl =D Preferuji čtvrtou píseň :D

Variace na renesanční téma

24. února 2011 v 18:47 Nerubrikována
Miluju Wanastowky, miluju skupinu Lucii! Ten text je úžasný... konečně zpíváme v hudebce něco co stojí za to :D pořád zpíváme Na sever a veď mě dál cesto má, kdo to má už zpívat a poslouchat =D..
ale ten text je prostě něco a ta hudba k tomu.. jsem se u toho málem rozbrečela..
a Wanastowky v kombinaci s takovou písní.. :D Dyť Wanastowky poslouchám už od plenek =D =D (to maminka!)
Nicméně všechehn dík za tu písňu patří Vladimíru Mišíkovi.. =) :D
Už mám absťák na kytaru, na ni půjde normálně hrát, měkčejší strunky =) :D ááááá já se tak těším až to zahraju! :D :D muck =)*

Jakto každý dělá

23. února 2011 v 20:19 | Slečna Nicotná =D |  Zkušenosti s... o_O
Oh jeh, hledím na novou vylepšeninu článků a vypadá to pěkně, nově :D *thumbs up* (hlavně oceňuji ty odkazy a možnost zapnout v novém okně=D)
Jak to každý dělá? Hrajeme roli na životy. Koneckonců, proč bych se měla divit, když já taky přežívám. Jen mi dnes přišel život ohromující. Není to tím, že by se mi stal nějakej ohromující zážitek, je to právě naopak, čas, kdy se životu oddaluji.
Ne.
Spíš to bude zase má "ohromená" mysl. Každopádně.. čím to je, že zatímco se nazvaně "oddaluji" životu, čili neprodvádím to, čemu se říká žít, vždy se najde chvíle, kdy od toho, co děláte, chcete přejít k životu? To je lidská přirozenost.
Zajímavé ale je, že ačkoli je to naše přirozenost, nikdo není se životem spokojený. Jestli ano, musel si najít místo, kde by spokojený byl, což znamená, že spokojený taky nebyl. Proč o tom mluvím je právě ta nespokojenost. Nelíbí se mi ten pocit? Možnost je nenechat se ovládat emocemi. Jo, tak si řeknete, sakra, proč teda nezačneš žít, co? Lehká myšlenka narazí na zeď.
Každý se snaží utéct tomu jedinému pocitu. Má výmluva zní - ale já ji chci řešit. Vždyť jsem se naučila být v přítomnosti (neříkám, že to dělám pořád...), tak to teď dělám. Nebo ne, to je zase jak řešit náboženství.
A teď lidi, z čeho to vyplívá. Nebo ještě ne :D ještě jedna maličkost. Slepý Osel mi potvrdil zkušenost (konečně aspoň jednu! =D). Říkal, že věci jsou opravdu vážné. A že systém okolo vás (rozhlédněte se po pokoji o_O) ukazuje v podstatě to špatné. Ve zprávách se řeší politika, kriminalitika (o_O). Lidi se potom cítí, že se mají dobře, protože v televizi je tolik špinavosti. Ale ono to tak není.
Když jsem četla Moc přítomného okamžiku, cítila jsem se strašně, protože ostatní mi ukazovali jen to dobré. A já jsem se ptala proč. Sakra proč, když okolí má být vašim odrazem, když já se cítím mizerně a oni se smějí? S tím jsem si lámala hlavně ve třídě hlavu, i když teď pochybuji o tom, že naše třída by mohla být někdy... a jaká vlastně? Ono to ani nejde, ale to možná, možnomožná, někdy jindy (vsadím se, že bude o nich článek, někdy na konci šk. roku jako rozlučák).
Štve mě, že Slepý Osel píše (ne-pravdu, ale) skutečnost. To je to pravé slovo. Protože, jak chcete najít protiklad slova skutečnost? Neskutečnost. To není. Mám dojem, že to tak neplatí. Protože by to mohlo být takhle všude - neláska, nerealita.. no nevadí, tyhle slova existují, ale kdo chce stejně skutečnost? Možnost je, že skutečnost ani není (=D).
Ale ano lidi se trápí. I když to nevidím. Oni mají zdroj strachu. A snaží se od toho strachu uniknout - tím, že hledají světlé stránky, které by je uspokojili.
Jednou náš populární TOmíček (ve třídě, hlavně =D) mluvil o tom, že lidská bytost v sobě má hodně já, ale vybere si jen jednu, což je chyba, protože s těmi ostatními musí nechat spuštěný dialog. To je tak jasné, tak jednoduché, protože najednou se vlny v člověku uklidní a nastolí rovnováha.
Jednou jsem nahoře, jednou dole. Kdo nezří nějakou zkušenost, ale píše o ní, tak ten nikdy, nikdy nepochopí.
Aha, soucit. Vzpomněla jsem si na mistra (Obyčejná Nula, tojeco?), který vysvětlil, co je doopravdy soucit.
A zase se cítím po jeho přečtení mizerně a rozčiluje mě to, protože on píše jen to, co slyšet nechci ¬_¬.
Jednou jsem si říkala, že kdybych mu jednou napsala k čemu tohle všechno je? jak mám věřit tomu, když říkáš všechno obráceně?... vždyť to slyším z těch stran, které mě momelntálně obklopují. Řekl by, že to systém. Bwáááááá, ale jak mám vidět něco, co není? To je ten ďábel tak neviditelný? Jo, to už jsem řešila. Teda pardon, o tom jsem už přemýšlela. Tak si říkám. Proč ty zatracené iluze fungují jen na tak kratičkou dobu, to si ten Satan moc práci nedal. Na druhou stranu, se snažím být hodná - na druhou stranu, Boha =D. Ha, hááááááááááá! Tak jsem si jednou řekla, že bych mohla využívat obou stran, když o nich vím. To je omyl, protože jak jsem to tak zatím zkoušela, iluze jsou jen iluze, které se sami nedají oklamat... někým dalším.. vlastně je to další věc, nová věc, která mi vrtá hlavou. Co si představíte pod pojmem iluze?
Já například všechno, co mě trápí, to obviním za iluzi. Například jsem od víkendu zešílela - začala jsem se dívat na sérii Upíří deníky. Chytlo mě to. Jsem v iluzi =D. A tak vlastně, když se to tak vezme, tak každá iluze je v podstatě úplně stejná, má stený zdroj, akorát má pokaždé jiný kabát, jiné oblečení. Ale - je to iluze - proto to někoho může štvát. Hele, neříkám, že to štve každého, to opravdu nevím, protože každý nepřemýšlí jako já samosebou =D, takže každý tyhle věci nemusí definovat takhle... spíš jde o to, že tohle každý neřeší =D ale já jo, takže se k tomu vraťme =D no a co se skrývá za řešení..
Mistr to vlastně nastražil velice dobře. Povídá to, co povídá, což je úplný opak toho, co slyším ze všech stran (jak e školy, tak i té esoterické atd.) mě pokouší a přitom o sobě povídá, že je člověk na sociálce. To je ale velké pokušení - uvěřit tomu. Ono ale nezáleží ani tak uvěřit tomu, - pokud se přes to přenesete, jako o tom popřemýšlet. Já si ale neumím udělat další úhly, proto vždycky takhle skončí článek. Možná mě napadne, že tohle pro každého neplatí, ale dál se tím nezabývám, poněvadž jsem velký idealista... haha... mysl =D myslíte, že mysl je idealista?
Když se to tak vezme, je to jen pojem.
Fáááááááááááááááááááááááááááááájn, takže neřešit nic, vůbec nic, vypnout!
Navíc jsem se dozvěděla, že neumím odpočívat, což je pravda, neumím přemluvit čas k tomu. ..
- něco jako článek článku =D-
A víte proč? Protože já jsem MYSL. (tohle je ta největší "pravda", co koho kdy napadla, ale definujte mi pravdu, prosím =D) Myšlenky nejsou myšlenky, jen převlečený pocit.
-konec =D článku článku =D -
tady ta píseň mi připadá jako opravdová píseň, která je vzorem pro ostatní písně. Protože ta píseň mluví o něčem, ... prostě si myslím, že k TOMUHLE byly písně určené - aby sdělovali to, co lidem jen tak třeba hned nedojde... ale co, řeknete si, je to umělec, může si to vymyslet... .. jediná píseň, která u mě aktuálně vyvolá nějakou emoci, když ji zpívám.... neřešme, mysl moc zase myslí =D (a jsme tam, kde jsme byli =D sem to vravila =D)

Něco jako bá(t)-se-Ň?!

18. února 2011 v 17:49 PokusoBásně
Nevěděla jsem, zdali to sem hodit. Hodím to nejspíš na druhý blog. Asi. Ale zkusím to :D Nic za to nedáte, žejo. 

Pro atmosféru (pitvala jsem to u téhle song :D):

Z hořké nenávisti
snažíš se zachránit,
jak ale tvá mysl zjistí,
přetrhla se nit.

Badatel bádá po svých šlápějích,
kráčí dokola kolem Venuše.
Barevné stopy skryje sníh,
poznává soukromí mé duše. 

A co ty - jdeš v nevědomí
o hroty ruce křížíš.
Čekám, kdy se zlomí,
Jenom ty to víš (/v uších mi zníš :D)

Věc, kterou ti teď slíbím -
od kováře pečeť na tvé rty,
ať už je nikdy nepolíbím,
neboť jsi to ty.

Tvůj hněv mě uklidňuje.
Nebe je zcela nahlavu.
Peklo v moři pluje
a ty už mizíš v davu.

Na večer rozžhaví se kov
na tvá ústa první vryp.
Noc míří na dlouhý lov,
v noci splním daný slib.

A co já - smích mám na jazyku,
všeci pro tuto báseň minuta vzlyku! :D

I hate you, honey.. / alergie na med :D

14. února 2011 v 12:40 | Píchnutí alergikovo |  V akci
(doporučuji tu píseň, protože vyzní hodně ironicky s tímhle textem)
Jo. :D mé tělo začlo nesnášet med
Alergie... alergie a já?! Cože?! Vždycky měla alergie jen ségra. Já se mohla chlubit tím, že mi nic není. 
sweathoney
Ale už je mi jasné, proč se mi několikrát udělalo špatně od žaludku zničehonic i na čerstvém vzduchu. Včera jsem si dala med po lžičce a dnes taky a teď čumím do zrcadla že mám nějak červenější tvář. Já a červená? :D tak přemýšlím odkaď se to mohlo vzít a zkusim napatlat kousek medu na pleť a ono zas. Takže teď je mi to jasné. Nééééééééééééé proč zrovna med omD! :D :D náhrada za bílej jed? Kdyby to bylo něco nepřirozeného, tak dejme tomu, ale med z přírody ┬┬_┬┬ ano, nic se nemá přehánět a med taky není zázračná věc pro všechny. Ale pro mě jo. Dyť děda chová včely ┬_┬ a já si musela vypěstovat alergii na med. Myslíte, že je to přechodné? :D Že když na chvíli přestanu a budu med konzumovat v těch nejrozumnějších dávkách, že mi to nic neudělá? :D :D Pochybuju :D  Tak co už :D bez medu se dá žít :D *jde se klepnout*
A k tomu počkat. V medu má být jakýsi jed butotuxin-cosi. A kvalitní med se pozná podle toho, že se později zkrystalizuje, nebo snad ne?! Nebo to nemusí znamenat nevýskyt toho butotuto? :D Ježiši :D jdu se spasit :D :D  A k tomu prej alergie na med je u těch lidí, kteří sou alergičtí na včelí bodnutí. A to mě nikdy problém nedělalo! Sakrblé :D  
Hele... nevím ale jestli jsem to pobrala, že nebudu žrát med. What the heck/ the hell/ the fuck/ on earth (dle libosti) is it doing with you?! :D
Jo, pardon, musela jsem zase rozdejchávat teď ten špatný pocit :D což znamená, že budu muset spolupracovat (jsem chtěla napsat s medem x_x) s tělem, takže:

Pápá, honey! (nebo taky Goodnight Sweathoney :D) mimoto mi to připomíná píseň V nose mě šimrá alergie/ jak se tak šourám alejemi/ ale je mi fajn dobře se tu žije/ v mé rozkvétající zemi :D Jojo, už du marja :D (uplně vidím, jak to tělo reaguje: Ok Máňo, už jsme toho medu měli dost :D) 

Žít sladký život mezi světy

13. února 2011 v 17:13 Zpovědnice
Aneb egocentrik znovu promlouvá.
Proč mi děcka píšou komentáře na ty články, za které se na druhý ten stydím? (to mi něco připomíná:D) 

Přečetla jsem šestku upířích deníků. A nechápu, jak se ta kniha mohla tak rychle přečíst. Jedno vím ale jistě. Pokračování určitě bude. Nejen díky tomu poslednímu řádku v knize  A nemám ani ponětí, co nás čeká zítra, ale věřím v autorčinu spisovatelskou inteligenci a není prostě tak blbá na to, aby to tady utla, to napadne každého že to má pokračování... nejsou to vlastně ty dvě další knížky? Bylo tam cosi ale se Stefanem, tuž nevím no. :D Ještě v pátek jsem si schválně zarývala do paměti skutečnost, že držím novou  knihu v rukou. :D Psychopat, hm. 

Prostředek

12. února 2011 v 22:39 Blok
..
Strašně se mi chce všechno dělat. Strašně se mi chce odpovídat na ty otázky. Strašně se mi chce reagovat na každou nezbytnou větu, který kdo nezbytečně vysloví. Já jsem opravdu egocentrik. Ale v podstatě to není pravda, protože (viz. Oslíkova filozofie) non existence in side. V podstatě ale je t tak. Že se mi nechce nic říkat. Ani tohle osvětlit. K čemu? K tomu, abych si to mohla pročítat, nebo aby si to mohl někdo pročítat? Musela jsem odevzdat Milenku, což mi připomnělo, že jsem nepojmenovala svou/cizí kytaru, která je poraněna. A tu rozbitou stařenku taky ne. Ale proč dělat věci jednodušší. S více slovy se to jen přece zhorší. Ale slova nejsou na vině. Je to jen prostředek využívání. 
Od toho se vine další program. Je to past. Osvítí vás jedna iluze a jakmile Vás (o)pustí, vrátíte se  k té původní. Nechce se mi psát iluze. Je to tak strašně ohrané, jako to samé slovo - ohrané. Je to zničující. Co bych ale dělala, kdybych to nijak nezaujatě viděla? Nejhorší je, když si někdo vybíjí zlost. Vybíjí zlost. Ano, sice se toho nachvíli zbaví, ale antonymum od slova vybíjet je nabíjet. Dualita. Agrese se nahromadí opět, abyste mohli opět vybíjet.
Jak směšné. Jak smutné, že. Jak běžné.

K potřebě naplnění onoho pocitu plnosti je potřeba stručného návodu. Omyl. Praví Damon (začíná mi hrabat/nabírat/navážet na fantazii - vyberte dle libosti). On má pravdu. On drží pravdu. Otázkou k dumání je, jestli v zajetí, jestli ve svých rukou, nebo ve své ochraně. Tak či tak drží z obou pohledu, vlastně. Pravda. Tohle je můj klam. Tak nechápu proč by mi někdo mě sahat na něho. 

Já chci ven. Z tohodle těla. Chci ven. Aha. Tak ven znamená pryč odněkud, kde právě si na místo, kde nejsi. Ne, nechci začínat s prorokováním, že přítomnost nynějško apod. To se mi taky nechce.

Hele, když o tom tak přemýšlíš, tak kdo to nechce?

Nejlepší je samosebou hodit to na někoho jiného. Hodit to na někoho jiného a říkat - mě se to netýká, to víš že ne, protože to mysl myslí, já ne. To je v důsledku logické, že to je mysl má možnost myslet. Tělo má taky možnosti k tomu chodit. A nic má taky možnost a důvod k tomu neexistovat. 

Pozor na slova. Protože právě z toho myslného prostoru, které jsem nazvala nic, se stalo slovo. Se stalo něco.

Všude se vše pojmenovává.
Jediné slovo, které se mi opravdu líbí, je slovo Damon. 

Damon nesnáší nucení se k něčemu. On prostě sám chce chtít. A já mu tak závidím. On totiž může. Má možnost. Byl totiž stvořen k tomu, jako postava, aby dělal věci z vlastní vůle.

Aktuálně mé tělo ovládá mysl. To je zapeklitá blbost. Ale přecejen. Pokud vědomí jen vnímá, může pomocí mysli nezaujatě popsat to, co si uvědomuje. 
Tohle je nějaký stav, který se sám vymyslel. Vy-mys-lel. Takže tím stavem je mysl.

Pokračuj klidně dál, já mám času dost. Můžu mít času dost, víš, říká Damon.

Začíná mi připadat, že slovo Damona jím pojmenovaná osoba pro mě začíná být stělesněním jakéhosi symbolu svobody, svoucnosti, jáství a tak. 

Dobře, dejme tomu, že já jako mysl, tady píšu ty věci. A vědomí vnímá co píšu. Občas. A občas ho oklamu (stejně jako Shinichi/Šiniči klamal Damona), občas často. Tohle jsou ale pěkně staré věty.

Genius. Slovo na klávesnici.

Nejhezčí je ten obraz. Obraz symbolizující svobodu. Samosebou, že znám slovo svoboda.
Znám, co to slovo má vyjadřovat za význam. Je to jen slovo. A je rozdíl vnímat nevyslovitelné a popsat to slovy.

Duchovní texty.
Ne, fakt už nevím, co všechno je klam. Ale jak tak koukám, všechno je klam. Tím pádem není čemu věřit. Ono je to souvisleji vnímáno, nikoliv myšleno. Proto to "nevěř ničemu". 
Ani sobě. Proč?
Non existence? Achne. Rada do života.

Jednou jsem si všimla, že mám na blogu motto: Až moc lásky překoná lásku k moci, svět pozná mír. Jimi Hendrix
A trklo mě. Protože i tohle už nepovažuji za pravdivé. Počkat. Pravda? já věřím v pravdu?
Já se snažím nalézt pravdu?
Řešení je říct, je to jedno. Proč. Protože jedno duchoví učení vede k tomu být nyní. 

Až moc lásky překoná. Láska nebojuje. K tomu lásky antonymum je nenávidět. Dualita. Tudíž klam.  Reklam. Všechno je opakující se klamy. Prý, dokud si neuvědomíte své chyby. Jakto? Já žádné nemůžu mít. Ale ne proto, že bych podle jednoho duchovního učení měla být dokonalá. 

Všechno je to zápasení se slovy. A tenhle nástroj používá mysl. Proto je slovo velká lež.

Zastavte mě ┬_┬ 

Slunce ať pálí v písku... cože?! :D :D alá ToM xD

9. února 2011 v 22:31 Nerubrikována
*SLZÍÍÍ*
Ano, každé improzvizace sou totok... ale já prostě měla fakt zíchvat xDDDD děkuji Tome, zase si mě dostal z "emařské depky" xDDDDDDDD "jdi ode mě" xDDDDDDD
nepochybuju, že už měl dost pi-va v těle xDDDD

Povídky

9. února 2011 v 18:54 Povídky
Bezejmenná
- povídka vlastně o ničem (=D)

Prodaný les
- krátká, nedokončená povídka plná spíš uměleckých pohledů
Non - dictionary of the World
- neexistující slovník pro vysvětlení světa, kdo ví jak se bude řešit příběh obyčejné dívky,které se jednoho dne změní život
Marian
- jednorázovka, pětiminutovka.

Série improvizací
- je to druh uvolněného psaní, kde píšu cokoliv, co mi právě plyne hlavou prostřednicvtím dobré nálady. Otevřenost a trapas. Asi tak to dopadá.

Wood sold II.

9. února 2011 v 18:43 Hrátky se slovy
Pokračování z: tudma (změna na angličtinu.. )
Ozvěna se roznesla do jiných říší jako poplach. Obloučky mlhy se pohupovaly ve vzduchu. Napětí vzrůstá a kypí ve tvé krvi. Po tom všem, jak se zdá, život se nezastavil. Nebo spíš už ani nejde poznat, jestli takhle život klečí věčně, nebo se zastavil před chvílí jen na okamžik. 

A on? On tam prostě jen stál, nohy přimrazené na místě, opřený jednou rukou o polovičně rozpadlý strom. Skutečnost, že přišel pozdě, ho přímo ohromila.
Mlha lemovala dvě postavy kolem stromu. 
První, blíž k němu, plakala a cosi nožem vyžezávala do kůry. Nožem zaneseným čerstvou krví. Byla k němu otočená zády, takže si ani nevšimla jeho příchodu.

Tiché vzlyky jí kolébaly, třášla se. Druhá postava vedle ní ležela. Když se sklonil,  aby si prohlédnul detaily, které se jevily rozmazaně pod hustou mlhou, lekla se ho a rychlím pohybem se otočila. 
Panebože, strnula. Už nečekala, že jí něco může takhle vyděsit, ale nyní se stalo něco hrozivějšího, než mohla čekat. Nyní tu stál, vedle ní a shýbal se, ale ne pro ni. Všimla si, jak ho zaujal pohled na Mrtvou, tu, kterou před pár okamžiky zabila. Nový proud slz. Byla to přece rychlá smrt, nebolelo to. Věděla to, protože měla propojenou mysl. A to je to, proč selhala. Psychicky prožila smrt, vraždu. Ale sama není mrtvá.
Je to šok.
Teď se tiše a úpěnlivě zaryla do Jeho pohledu, chladném, jako ostří skály a s očima pronikavýma modrou závějí, které vypadaly na to, že žádné Slunce jej v tenhle moment nedokáže zahřát. Míjely se jí pocity, když Mrtvou otočil a odhrnul jí vlasy z obličeje tak opatrně a jemně, jako by se bál, že se roztříští jako panenka z porcelánu na milion kousků. Na mě se ani neotočil, pomyslela si a sledovala, jak Mrtvou zvedá z peřin mechů, bez námahy, s rozhodnutím. Jeho výraz se změnil, jako by se utvrdil v něčem, co předtím bral jen jako možnost, teorii.

Stromoví lidé s úzkostí sledovaly ten děj. Děj beze slov, bez zbytečné povrchní slupky. Bylo to až elektrizující a hrobové ticho. Avšak spravedlnost není na ničí straně. Vyhrává ten, kdo se stává nezaujatým pozorovatelem. Kdo se příště zaplete do divadla, propadl do pasti ďáblu, který stojí za loutkovým divadlem a směje se. Baví se a když se začne nudit, pozmění pravidla a příběh děje. 

Mlhavě viděla přes toky slz, jak černý obrys postavy Jeho a Mrtvé mizí v mlze.
Zabila jsem ji pro tebe, vzlykla. Zapomněla dokonce i na zimnici, teď se ale třes ozýval praviděleněji. Zastavil se a chvíli tam stál, jako by si na něco vzpomněl. Pak se pomalu otočil směrem k ní a probodl jí jediným ostrým pohledem, nepřipomínající nic jiného, než hrozbu, chlad a neuvěřitelný odpor. Cynismus vůči ní. Hned se otočil, ale meče mířící na ni nezmizely.
A to bylo na její tělo, chápání, duši, moc. Zhroutila se jako hromádka neštěstí u rozseknutého stromu bez duše, do nevědomého ticha a tmy.