Klání Zdame.

19. dubna 2012 v 17:12 |  Zpovědnice
Blog o ne smělém člověkovi s vůlí idealistického (ne)realisty po boku chvilkové přihlouplé apatičnosti. =D Zkrátka středovesmírně popsáno.
Takhle jsem se popsala zhruba na začátku ledna roku jedenáct a dva tisíce.
Ale kdo ví, co to bylo zrovna za rok. Kdo ví, třeba to byl rok sedm tisíc pět pět pět a dnes je rok 7556. A taky proč ne. A proč jo.
Když tu tak čtu ty údaje rodičů pro přístup k webu, tak mě napadá jediná myšlenka. A to: Že mysl je strašně geniální.
Budeme si vyprávět o mysli. Řeknu vám, jak na konci roku (a byl to opravdu konec?) 7553 jsem zjistila, že existuje mysl. Mysl, která je myslí.
A tak se z debila stal pošuk. Zajímavé, že jakmile se o mysli začne povídat, mysl se zklidní, posadí se na židli, uvolní se pozorně poslouchá, jelikož se mluví právě o ní. Víte co? Budu jí říkat Míša. Míša je ženiální.
Je ženiální v tom, čím je.
Jednou v obdelníkovém autě s více než čtyřmi koly, jsem se s Míšou smířila. Tak jsem si řekla: Tož kurňa, nemohu přece žít s pocitem, že Míšu nemám ráda?!?! Co si myslíte, že si Míša pak myslí? Když ji celou dobu odsuzuju.
Tak sem jí řekla: Míšo, už nebul. Nemůžeš za to. Jsi volná, leť! A Míša se rozletěla a už tam nebyla.
Pak se ale vrátila s tím, že není žádný poštovní holub, aby mohla lítat o_O"

A to je konec všeho dobrého. A co je vůbec dobrý a co špatný? Co to je špatný? Co to je láska? Co to je nenávist?
Vše je to otázka.
A odpověď? Ta je v té otázce. To je. Všechno z toho jmenovaného, to je. Víc nelze vědět o_o"

Aneb . . .
potřebovala jsem klid, zjistila jsem, že klid může být a tím klidem jsem se stala.
Podívala se za tu obrazovku a kolem sebe a nezjistila jsem v podstatě nic.
Jen jedno. .
Když jsem pocítila jakkýkoliv sebemenší a sebenenápadnější pocit, něco ho odmítlo. Tak jsem se pousmála a řekla si: "Ale to je přece to, co chci. Co jsem chtěla, o co se snažila.
A ONO TO ZMIZELO. Mehe.
Toť vše. Toť vše, co dokážu zformulovat, co je pro mě nejdůležitější, to zásadní, na co jsem přišla sama. V posledních letech nevím kolikátého století.
Už to není jen slovo. Není to věta "Když něco chceš, tak to nezískáš nikdy.
když si uvědomíš, že už to máš ... tak to máš o.o. (?_?)
Je to totiž něco docela jiného než tyhle věty. Achjo.
Prostě - bylo mi řečeno se smát, tak jsem se smála. Bylo mi řečeno ptát se, k čemu je smích, tak jsem se ptala. Bylo mi řečeno, abych neodsuzovala, tak jsem neodsuzovala. Bylo mi řečeno, abych nic nehledala, tak jsem nic nehledala.
Bylo mi řečeno, že jsem zmatená, tak jsem zmatená.
To mi všechno bylo řečeno a mě se to tím pádem netýká, nashle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 20. dubna 2012 v 11:18 | Reagovat

Jo jo jo. Je to tak. Když Míše budeme furt říkat - hej táhni, nechci tě, akorát mi kazíš život .. tak se nám bude akorát smát. A tak jsem si v jednom zcela nevýznamným okamžiku řekl něco podobnýho - hele, kámoši, jo? A od tý doby .. jsme, no, kámoši. :D Ona si dělá co chce, já taky a je nám dobře. Protože se máme rádi. Tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama