Červen 2012

Krása otroka

28. června 2012 v 0:33 Pro mě důležité články
Krása otroctví tkví v tom, co samotné ho sužuje.
Je něco, co nemůže, ale pod tím nemůže se skrývá a vede dalších tisíc možností rozčepířených do nejmenších kousků něco jako pavučina.

Ono záleží na tom (i když vlastně nezáleží), jak se bere otrok zvenčí.
No a tak.
Pak se mé střípky a vlákna pavučiny života skládají zhruba z tohohle:
  • Krása otroka
  • Pocit triumfu
  • Nadsázka za nadsázkou
  • Sklenka opilosti Artisty noci (o_O" ár ju...)
A klavír s písní a s myšlenkou Where is my mind
nic
nic
nic
a nic jiného.
Ani ne vše.

Ani ne rozměr čísel. Ani ne. Jen klapka a tón.

Protože ta popsatelná nepopsatelnost si píše své plusy a mínusy a ta nepopsatelná nepopsatelnost se na to kouká.
(a žádné are you fucking fucking me se tam nevleze)

Přišel. Přišel zloděj ticha a ukradl ticho. Žádné Ticho s Velkým T.
To ticho včera bylo kdesi jinde než všude. No, ale... pak se prozradilo to pořád dokola blikající vědomí jako žárovka.
Vyměnilo se s tichem a nádobou na pití.

Krásu otroka jsem probrala... *nedokončí*

TAK FAJN, TAK FAJN. Zkuste to vyjádřit!!! Tak fajn, kývu hlavou.
Schovat se, schovat se. Podívat se jen jednou do toho OKNA.

K někomu, na kom to nezáleží.
Každý slepý řidič za volantem. A nevšední myšlenky, nevšední myšlenky... nevšední činy a to po čem toužíš...???

I don't know why I can't explain why it's not enough...
.
A ty sluchátka jsou tak NAHLAS. Že kousek ticha se uváže do váčku vedle svačiny řízku s chlebem.
Ale to nevysvětlíš, nevíš. Tak už nic nedávat, neinfinitovat.

Po zloději ticha přišla slečna múza. Přišla a napila se z mého soudku vody, pak se celá svlékla a ponořila se do refrénu, který ukovala a ten refrén si vypálila do stehna a pak do ruky. Včera mi poslala zprávu:
"Spočítej všechny své vlasy, tvá inspirace."

A nevadí, že se ti nějaký zlomí. A nevadí, že se ptáš, proč je počítat a rovnou k něm nepřivonět.

Než jsem se stihla rozhlédnout, múza už měla rozkrájených všech šest triumfů, byla za dveřmi a možná i nějaký ten palec dál. Zkoušela to.
Tak jsem ji poslala zprávu zpět:

Možná jsem pochopila, že jsem nádoba na tu vodu, ale nechápu stále, proč nejsem tebou. Tedy, ty jsi ta voda a já jsem ten okamžik, ale kolik se toho do mě vleze, za tu dobu, co se ve mě nerozplyneš? Pár malých neŽITů, kterých se ve mě schovalo, och.... už je nekrájej. Jsou to pieces.. tedy kousky a nebo taky peace... mír. Pieces in peace.

Dnešní sms od múzy: Ty se neschováš ve mě. JÁ... v t(s)obě... Kromě toho, že to znáš.
Tak pojď ty za mnou....

Zblázni se.

Toč se.

Podej mi ty neŽITy. Ty pocity a nedokreslené směsi třeba lásky nebo radosti - čili zmatek a závist.

Teď hned. TEĎ HNED!

A nevysvětlila to a nevysvlětlím to, jelikož jsem teď plná, i kdyby to dávalo smysly a smysl.
Bere to barvu a lesk a bere to smyslnost.

Přichází múza. Ticho se právě vrátilo od studny s dvěma kýbly. Má tu najednou i ticho a múzu

*a tak se dívá, jak si múza sedá na zem a ticho ji probodne hlavou hlavu a sedne si jí na klín, ale je tak těžkolehké, že se o nějaký stupeň propadne*

... Nakonec... Múza i ticho tu nejsou. Abych mohla být nádobou a chytit ty můry nebo motýly.
Nakonec i ti dva se rozplynuly v dřevěnou vyřezávanou sošku
Proč nejsou ve mně?

Protože mnou prochází vše.

Muš (ka) či muž (atka) = (mužkatka)

20. června 2012 v 0:00 PokusoBásně
Andrejka.
jde olizovat
solnou svíčku,
protože
***

Andrejka.
je
ale
Andrea
neví proč.
___________
Napila se ze
zpola plné
sklenice
vody
a
zjistila,
že
tam
plave
muška.

Po chvíli se napila znova.

Andrea
je
zlomyslná.

A
to jen
protože
neví
proč
slyší
sedět
mrtvou
mušku
na
stole,
kde
je
svíčka.

Dojí dlo..

A dojí
mavé vlastnosti
všech
špatných
a
šmatných
nápadů

a
sní
je.

Sama
zabzučí.

Mužka (muška Múza)
shořela
v
ohni
líných
lidí
!
Na ohništi.
Moc moc líných.
A moc líných
vlní deštěm.
Apvo!

Jdu
spát
a
Líný
muži
jdi
i
ty.

V té

17. června 2012 v 17:37 | No nic |  Nerubrikována
17.17
Kromě toho, že nečas sleduje
Kromě toho, že představivost opět ožívá a když říkám ožívá, tak ožívá, až je to k... starému režimu.
Kromě toho, že spánek se mísí s bdělostí
Kromě toho, že sny už se znova začínají zdát
Kromě toho, že mě toho napadá tolik při téhle písni
Kromě toho, že ta píseň je jedna píseň jako jedna květina
Kromě toho, že červená růže voní... prostě VONÍ... a je čerfená
Kromě toho, že nikdy si neodpočinu
Kromě toho, že si připadám divně
Kromě toho, že si připadám jak dokonalost a nedokonalost v jednom...a jejich oddělující hranice
Kromě těch pocitů

se nic jiného zvláštního neděje.

Ani se svět neboří, jak už je ta známá věta... ani mravenci nepřestávají stavět mraveniště... ani buňky se nepřestávají pořád regenerovat... ani citát "Nemůže mi nikdy chybět to, nač prve nepomyslím" nebyl nijak poškozen...
I vnímání tu pořád je... i nevědomost se schovává sama za sebe, stále.
I soudy i konce a zamotané věty... zamotané věty a souvětí a životy a souživoty.

A to vnímání ví o tom, že tu je dalších xxx lidí, no a ono má možnost sledovat jednoho z nich...
Každou sekundu co dělá.

Jinak opravdu nic. I olež.
Kromě jiného, že voda chutná svěžeji, než kdy předtím.

Jinak...
Dohrává píseň... a já... já? o_o JÁ?!?!?
Kdo?
tečkatečkatečkatečkatečkatečkatečkatečkatečkatečka...
No, já nic, já muzikant, kterej je rád za včerejší muzikantské úžasně přátelské a osamělé dopoledne a odpoledne,
kde si mohl vyzkoušet, jaké to je zažít svůj sen i noční můru (no fajn, muzikanti musejí přehánět, no ni?)
a pomyslná mezera mezi článkem a článkem... a pomyslná mezera mezi mým vědomím a myslí.
To je dobře. Jako tenhle cink.
Jo a... kromě toho, že z toho článku nic necítím, se nic necítí, nic se neděje, nic se neztrácí, nic se nenalézá, nic se nesnaží a dál si domysli/dovnímej
*přeskočí ze slov na ______ *
Ale ... proč. Jen tak. Kde? Někde tam. Co? Jen to. Základní.
Pomyslné. Zábavné. Okenní.
*přeskočí z ____ do slov* Marná snaha, co?
*nevychází*
*nezkoumá*
*nesnaží se*
**Nhé nhí**
Ale... najednou už tu nejsem sama...
ale je tu i představa
nebo možnost
A už absolutně nic.
Nebude.

To ale vůbec ne.

14. června 2012 v 23:46 V akci
Víš, já vůbec nemyslím na Tebe. Například, když mi hraje tahle píseň.
Nemám ani proč. Ono, ta láska je svazující a nenávist je nádherná volnost. Ani by mě nenapadlo, rozlívat tu nenávist do dalších srdcí. Ale vím, že nechápeš. Ona ta nenávist jednou pomine. Někde tajně číhá, ani o ní nevím.

Žádné myšlenky ve mně teď nejsou. Občas se rozplynu, ale to se stává jen málokrát.
Ospalost taky neznám. Spíš tak přežívám.
Někdo myslí třeba na papírové vlaštovky. Když ji hodíš, mává Ti a krouží si jen tak, než někde nepřistane. Na tohle já nemůžu myslet. Je to absurdní. Stále nechápeš?

Opřít se jen o ten vzduch. A nechat snění sněním, tohle by chtěl každý?

Třeba je teď 18.18 a třeba mi zde svítí slunce. No a v tom slunci, chápeš, je moc světla, vidíš?

To je smutné. Tak doraž viď.
Třeba mám teď hluboké deprese. No.
Kromě toho, že červená růže nevoní, tohle vše neplatí. A v tom článku je hodně nesmyslu.

Ale plynout a myslet dohromady, to je jako mít dvě nohy.
Počkej, minule mě něco zmátlo. Teď je to pryč.

Prales

13. června 2012 v 18:49 Hrátky se slovy
Takový mališký pokráško Mariana... vlastně oba ty texty vzešly díky těm písním... docela podobných, ale přece jen jiných ='(Už je to dávno, co tu byla naposledy. Bez všech předsudků a emocí. Ona byla.
Jak dlouho? Nebyla v lese. V džungli představ. A znova, opět. Ztracená v lese.
Ten pronásledující hlas, ten šepot. Který jemně našeptává: "Já jsem tvá svoboda."
A pak ten hlas Mariana, ten obličej s těmi stejnými slovy, laskajícími, ty jež ted cítí z toho prostoru. Ve stromech a mezi nimi. Jezero. Ztracená, ale teď ne z oceánu, v moři pochybností, ale v lese úžasu a procítěné hustoty. Chaosu.
Ale není to chaos, který vadí. Je to svůj chaos.
Jen následuji tvé oči. Odráží se v každém listu, v každém kořenu nebo v každé kapce rosy.
Odráží se také od ozvěn. Od té vzdálenosti a blízkosti.
Když přešla na můstek, pořád pociťující tu zvláštní ozvěnu proplouvající i skrz ji, jako kdyby tam ani nebyla, nebo naopak byla, ale vším, součástí každého trsu trávy a hlíny, protrhla se obloha a... začalo lít.
Bylo na to podezření, jelikož v dopoledne nebývá takové temno, toho si ale nevšímala, když byla jak v tranzu.
V momentě byli oba mokrý. Jak kdyby se jimi provalila vlna, možná z toho oceánu, kdo ví.
"Nemáš deštník?" Nahnula se k Eliotovi, poněvadž přes to cinkání deště by ji na tu vzdálenost slyšel jen málo. Eliot se usmál, kromě toho, že si neuvědomoval, jak voda dokáže člověka změnit, přesněji řečeno teď jeho. Třeba vlasy se staly černějšími a pleť jemnější, díky hladícím kapkám. A pak samozřejmě také vyzařování bylo zvýrazněno a podtrženo.
Zkrátka krása té dokonalosti. A hlavně úžas.
Obloha se přinutila na odpověď, zahřmění.
Eliot se na oplátku naklonil k ní: "Nemáš chuť si zaplavat?" Pohled spočinul na jezeře.
Když se zamyslela nad těmi bubnujícími perlami na vodě, na ty čiré blesky a na tu oHromující všudypřítomnost, vůbec jí to nepřipadalo jako bláznovství. Spíše normální šílenost na tenhle případ skvěle se hodící.
Teď Eliot pár kroků odstoupil, rozpřáhl paže a koukl na své tělo: "Myslím, že teď už nemáme co ztratit," pohlédl s ironií ve tváři a vlastní spokojeností na ni.

No, takže.

A jak to bylo dál? :D

Dobrý večír, číro ven!

12. června 2012 v 19:56 Zpovědnice
Dnes je dnes a zítra je zívat. Teda zítra, pardon. Mám tu pro vás pár záživných myšlenek. My pleasure. Plena šůr.
Jak by řeklo malé srdce, tak dneska si prostě sluníčkuju.
*začne si pískat*
Dnes mě nic nerozhází! *zahřmí hřmotným hřmotem*
Víte, ona ta Míša... je docela vtipná :D A to po tom, co jsem měla psát slovhovku na vyprávění. Totiž, vyprávění, což znamená mít nějaké zážitky, což já aktualitně nemám, možná ty vnitřní oslovské stavy, tak to.... než aby mě něco napadalo, třeba Múza nebo Sůva z nudlí, tak mě napadaly tyhle přesmyčky, toho jsem si všimla, vypozorovala jsem to na sobě!!!!.... FAJNE NO NI.
Hele, mám žízeň. Vždy jsem si říkala, jestli tyhle dialogy a monologa někam povedou.
A další takové ty soudy týkající se. . .
A tak si jak řikám.... *raději se rozplyne na chviličku*

No a tohohle sluníčkování chci dosáhnout bez všeho. Někdy. (>:D:D:D:D)
Bez toho, aniž by mne ovlivnila píseň, aniž by mě ovlivnila droga, nebo nějaké události.... >:D>:D
třeba kdybych vstala a sluníčkovala.
Můžu to i tak, že?
Možná je to v tom, že nevíte, kdy to přijde. V TOM JE TEN VTIP. :D

Ale... začínám zjišťovat, co je zač bolest. Bolest mě dojímá. Ona totiž... když se do teho vžiji, tak... prostě pulzuje...
a to je takový krásný vnitřní tanec. A když se do toho ponoříte a prostě přijmete to, tak pak už nemáte co potlačovat, nemusíte se skrýt před tím pocitem, že něco bolí... a i když já tu "nějakou" hranici překročila jen trošku... protože tělo volalo "zpomal" jen chvíli, velice to pomohlo. To bylo nádherné. Si ták normálně sedíte na záchodě, né .... :D

Když tak nad tím přemíším, tak ty "mě to ovlivňujéééé!" házím já na něco. Ze sebe. Jééé! To je.... pikačů na pí xD Znáte tu značku z matematiky, jak se to nahrazuje 3,14? tak to je to na pííí....

A únava.

Ou

7. června 2012 v 21:28 V akci
To je tak krásný vědět...
je to jako droga bez následného účinku
Droga srdce.
Droga bez závazků, bez popisků, že? .)

Bez čokolády, bez skořice.

Bez okolí.

Bez vadí - nevadí.
Bez nejistoty.

Bez zmizení.
S 'tímhle'.
TO JE TAK KRÁSNÉ VĚDĚT.

JAKO TA DROGA BEZ NÁSLEDNÉHO ÚČINKU.

Pro mě je to vzácné. Ale když ono to teď jé, jéé ^__^ Jůůůůů
Kuků. . . ^______________________________^

Miluju citlivé lidi. Miluju ty nejcitlivější.

Krásné.

Ta cesta

5. června 2012 v 21:02 Nerubrikována
Tu cestu, která není, si nějak najdu. Prostě. Ale musí něco skončit.
Pro mysl určitě něco skončí, když si to nastolí. Ale.... mohla bych to vypnout.

Zbyde jen to černé.

V noci se to taky vše vypíná. A vidíte co se stalo s okolím.

Vidím, že nevidím.
A včera bylo takové ticho, které se nemohlo nikomu vyzpovídat. Ale je tu věc, které se nezbavím, ani se neschovám. Jéé.
Tak já pujdu.

Ale ono to zas tak moc nevadí. Když to dobře nechutná, jů. To víte. Když máte zpola zkysané mléko, budete mít i trochu sražený puding.

A nejchutnější na tom pak bude ten piškot.
Nevím o co tu jde, ale budu se držet toho, čeho vždycky.

Vždycky jen toho člověka. Panáčka. V erbu.
Toho lidství.
Občas víc, občas, no.
Ale. . . budu pamatovat na to, že ten polosražený pudynk jsem řídila já. Přesněji řečeno, oko, ruka, vařečka a pak to, co se nehýbe.
A oheň.
Víte, je tu i druhá miska, která nemusí ještě být vychladlá.

Á kdyby si to tam jen tak neexistovalo. Víte, to, že mám hodně slov na jazyku, něco znamená.

Co to je aneb improvizace jo.2 o_o

4. června 2012 v 3:48 | Já jsem Hepi |  V akci
Co to je to.
Co to je to, co nás dělí od sebe.
Co to je, co nás přitahuje k sobě.
Co to je, co nás rozlišuje. Co je to. Co je to, co mě nechává zůstávat v otázce.

Co je to, čeho je moc, když se snažíte a čeho je málo, když to potřebujete. Ale čeho?

Co je to?
Co je to, co je tu.
Pořád. To, co dokáže zešedivět, obrazně řečeno.
Co je to, v čem to je pořád.
Čím jsi, když nemáš jméno. Kým, když na to odpovíš.
Někým jiným, než na co to směřovalo.
Don't ask me when, but ask me why.
Je to tak jak to není a není to tak jak to je.
"Následuju řeky."

Jsem blízko, nebo nejsem daleko? Je to královské, to. Přičemž, je to tiché. Přičemž, není to na záchodě, který neexistuje.

Až mé vnímání nebude existovat, nebude ani to. No.
Funění je náhodou hezká symfonie. Povrchnost je užitečná, asi jako je hnůj užitečný pro moji babičku a dědu.
A kráva je stejně tak užitečná jako její extrementy.
Jako desetihodinový nic. Jako rusalka v mém krku.
To, co mě pohlcuje, je i tím, co způsobuje to, že si toho nevšímám.
Vnímání. Super. "We are the prisoners."
Jóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó.
Víte, to je tak. Znám píseň jménem Let it be, pak znám píseň jménem Let it fall a pak znám píseň jménem Let it burn.
A pak znám píseň Let it let. Ne, to už ne.
Nic víc neřeknu. To aby to zůstalo nevyřčené. To aby to co by mělo zůstat nevyřčené bylo schované. To aby to co díky tomu že bylo mělo být nevyřčené bylo schované bylo zapomenuté.
A nové.
*smích týpí mám v držce rusalku*
*následné zaniknutí smíchu tápání*
Tak a jde se myslet dle toho co mě v tý chvíly ovlnivlí.