Říjen 2012

Tady pryč

16. října 2012 v 15:28 Nerubrikována
Někde tam ... kde je mír, někde tam, kde není hmotná duše, chodím... bosá po trávě jemné jako dotek anděla.
Někde tam... kde je to dobře, ale i špatně... tam, kde jsou obraty v písni, která se neposkvrnitelně vlní...
Píšu řádky o světě, který mi je cizí a o světě, který je blízko tak, že to slovo "blízko" není dostatečně výstižné.. ty světy jsou ale jedním.
Někde tam, kde je kámen celou galaxií... tam, kde strom je viděn jen zevnitř... někde tam přemýšlím o nezranitelnosti... a o významu "proč".
Tam se vypráví o světě nesvětě, ale jen maličko... jen tak mlhavě.
A já vyprávím o rozpolcenosti.
Někde tam ... se spí takovým tím nenabažitelným spánkem. Tak to prostě bývá a někdy to končí tak, že to není.
Někde tam je ticho a nic. Tady... dost daleko, abys, člověče, poznal, kde to je. Tady a přitom pryč.

Takže... beru svou lampu a slyším, jak se zima, ale ne nepříjemná, schovává do konečků prstů.
Takže tady jsme. Na temném, ale tichém místě.

Mít a nesmět být

13. října 2012 v 17:57 Pro mě důležité články
Člověk spí. Spánek dýchá pravdu. Pravda sídlí jen na vrcholku hory. Hora se pohnula nejen díky větru. Vítr rozvířil touhy.


... Klapky od piana se rozezněly víc než kdy víc. Ale člověk jen a pořád spí. Klidně. Velmi klidně. Možná dokud ho neutlumí ta hudba...

Nepřestane ta hra hráti. Už se nepřestaneš nikdy smát.
Už nikdy nebudu takhle psát. Především před barvou se sklánět...

Takže tady jsou ty Tvé oči. Dívají se na mne. Bože, ty Tvé oči nepřestanou hrát prostoprázdnou duší.

Tamtou průhlednou. Pořád. Jsou ty křídla- ne, to nejsou křídla.
To jsou nitky, za které tahám, které ožívají... Když se probouzím.

Začátek se prolíná s géniem. Ve městě Za obzorem.
Tak, tak moc pověrčivý a... unášející.

A říkající nic.

Záříme

7. října 2012 v 19:47 V akci
Všechny barvy pocházejí z nebe. Všechny barvy stvořilo nebe. Všechny barvy patří nebi.
Všechny. Oranžová, červená, šedá, béžová, bílá, zelená, fialová, hnědá.
Občas nebe barvy rozleje po celé ploše. Jeden den ubere na oranžové, druhý den ubere na růžové.
A když se stane něco takového, že se rozlejí, ukápne slza.
Jako kapka z deště, jsoucí součástí dalších tisíce slz. Lidský dech se stane dechem nebeským - vítrem. Emoce, jež obyčejně nejdou vidět, se v oblacích vyjeví, nebe je odhalí ve své nahotě. Slova jdoucí z úst přemění se v pochod mraků vyprávějící příběh. Chaotické skládání slov se promění v pomalé plynutí. Slunce se taky schovává, proto tu krásu nemusíš pociťovat pořád. Západ Slunce je vlastně znásobená duha rozprostřena přes jednu polokouli a když přesahuje a obarví oblaka na druhé straně, co se cítí? Co se vidí?
A lidská duše v malém člověku - nebe ukáže ti celou tvou krásu, celou duši, celého tebe v té obrovitosti. Všude kolem tebe, kam se otočíš jsou tvé mraky - emoce, slzy - déšť a dech - vítr zesíleny a zintenzivněny a v ten okamžik ti patří naprosto celé nebe.


Nenásilný

4. října 2012 v 15:33 Blok
To je to slovo.
Á ta síla v nás, ta vyprávějící o nás.
(Díváš se do země s otazníkem)
0
(vzduch jen tak s vodou pramení)
A občas my o ní, ačkoliv jiným jazykem.
(Když máš svět pod jazykem)
Úplně jiným, než jakým to dokáže ona.
(a sny na rameni)
Nepozorovaně, ta přímka vodorovná pořád běží
(přichází, ale zas odejde)
no, ale když se tu děje něco, něco jiného,
ta síla
něco ve mně
(ta věc, na které záleží)
na obvyklém a běžném místě
ale v úplně jiný čas
(a kdy? Na tom zas tak moc nesejde)
ten obrácený
jako je živel oheň ve snech živější a třpytivější
jenže jeho síla se vrací
(ale spíš komu náleží.)
Tak proto je tam ta možnost
mmmm...

Co to melu?
... hotová hádanka se v tom vyznat co xD
Jó fákt?!