Listopad 2012

Tak je to

26. listopadu 2012 v 22:45 | Khira |  V akci
Svět je zvláštní co...

jo je, a vše co ho tvoří... tak nějak ty pocity, některé normální a některé, když je zachytíte, jste uchváceni.
Tak nějak ta barva viděna jen okem, no a myšlenky některé..

a prostory k pronajmutí, například některých duší, mezi sebou.

To snad ale není to nejzvláštnější.

Občas je tu pocit, kdy sem nepatříte, nebo stav obrovského propojení a už nikdy nezbledne váš plamínek.

Člověk jde a v jeho chůzi se obrací život z jednoho bodu do prvního.
Zakopává i běží... ale tikot života se souměrně s během nerozběhne rychleji, koluje pořád tak nějak stejně.
Jde a z nohou mu rostou kořeny, jak hluboko může mít zakořeněný život, když každým krokem ty kořeny zase ze země vymaní?

To jen pocit.
To jen to vnímání. Ale bacha, nemusel to být dar. Přece. Já bych si nedovolila přijmout něco tak těžkého (ale vždyť je jednoduchý, blablabla). Pro mě to tak je.

A taky je to možná úcta před tím vším.

Zároveň ale... místnost se dokáže rozplynout v černou oponu, její tvary se dokáží rozplynout před normálně vnímajícím člověkem...
nebo realita si dokáže uvědomit, že je snem... a tak ve své zahradě začala chodit a před jejím zrakem namalovala svou fantazii.
Nebo třeba ty protiklady dokáže do sebe vcucnout jediná malinká pozorovatelka ... muška.

Blablablaaaaaa xD
Končim.

Složka a vložka života a smrti

11. listopadu 2012 v 22:53 | Kíra |  Zpovědnice
Já chci umřít. Já chci umřít sama v sobě.
Já chci umřít sama v sobě, abych už pořád nemusela hledat svou dokonalost.
Abych tu dokonalost nehledala v ostatních.
Aby ostatní pro mne nebyli jen zrcadlem a prostorem pro mé 'realizování' dokonalosti.

Kolik procent to asi je?

Chtěla bych se stát pouhým vypichovátkem na perník, záleží na tom, jaký by mé vzhlížení po dokonalosti mělo tvar.

Jednoduché. Jaký způsobem asi na to přicházejí krysy?
A co tlumené zvuky za mým spánkem? Ustláno za tlumenými zvuky.

Ale i tak. Chci smrt z 40%. Háááááááááá, kvůli těm tónům od klavéru.

Nene, to nejsou krysy. Ano, to jsou krysy (emoce). Jsou veliké, mají deštník, díky kterému potlačují očistný déšť (pláč).

Pláč! Tiká v neporušené nerovnováze.
Já! Tikám v porušené nerovnováze.
Bůh mi přiťal slovo porušený a ďábel vzal slovo rovnováha.
Tak gde se vzalo, hahá, to ne? Odsamsáď *ukazuje zuřivě, ale hrdě na své triko*

Tadadada, jen tatatak.
A doufám, že můj hlas jeden z těch dvou vezme a vloží ho do ozvěny své duše!!!!!!!!!!! Aspoň jeden.
Ne kecám, oba dva. Až teda zemřu.

(ale nejdřív zjistím, jak chutnají čokoládové brambůrky a jak vypadají prsty v barvě okurky)

Za jedno staletí se ve mne ta hudba rozloží, konečně, úplně.

Jmenuje se Calla

8. listopadu 2012 v 22:54 | Khira |  V akci
Před černým kostelem se posadil Měsíc Neúplnný.
Jsou tu některé kousky, které už dále nezachytíš.

Vložila hodiny, jež jdou pozpátku, do klidné mysli, aby si mohla udělat čas pro absolutno.

A začalo to.

Je tu něco hlubšího... tak hluboké, že se necítím na to, abych něco cítila.
Přiblížila se k rozepsané větě a potichu se sama sebe ptala, jak je možné, že nejde vyjádřit, proč to nevadí.
Že nepochytíš nic,
že nemáš takové smyslné rty (roucho pro něžnost),
že roztaješ při prvním zásahu démonova srdce. První tlukot.
Ale přesto dokážeš pochytit myšlenku od anděla,

A je cennější vyrvat démonovi srdce z hrudi, nebo chytit jemnou myšlenku anděla?

přesto se dokážeš zničit pro mínusového ďábla,
ze kterého sálá teplo,

Jako z topení. Říká povídka.

Že sedíš na židli, na které Ježíš léčil svého otce, Boha...

Kam pravda padla, je černo, hluboké.

Zatímco si seděl na nazaretské židli, Měsíc postával u černého kostela a tikaly sekundy absolutna, napsalo se šest nula šest.

Řekla babička.

Ukolébavka

6. listopadu 2012 v 22:19 PokusoBásně
Díváš se do země s otázníkem,
vzduch jen tak s vodou pramení.
Když máš svět pod jazykem
a sny na rameni,
přichází ale ale zas odejde
ta věc, na které záleží
a kdy? Na tom zas tak moc nesejde
ale spíš komu náleží

Cítíš sluchem?
Vidíš chutí?
Slyšíš zrakem?
Co tě nutí?

Spi sladce
k Tvé památce
spi snílku sni
tiše padá sníh

Svíčka dohořela
s voskem ve vzduchu
ukolébavka dozněla
u Tebe ve srubu.
Doufám, že nečekáš odměnu
za to, žes musel tolik dřít
spíš obrať se k tomu skutečnému
jež si nelze představit.