Prosinec 2012

Malinká láska

27. prosince 2012 v 19:20 | Tučko Bradatý |  sačizeM ^__^
Třeba nikdo nepotřebuje lásku.
Třeba jen ona sama... tajně.... o sobě přemítá, převaluje v sobě slovíčka lásky o míru ...
možná že na to pak i zapomíná.. mrška jedna maličká, ty bronzové vlnky cítím, ee jo.

To musí být totiž vše tajemstvím *řekne ztišeným hlasem, až šepotem*.

Proto posílám sto hubiček, sto pusinek. Tisíce polibků... a aspoň pět jednohubek.

Ale nevím komu. V tom je ten vtip. Komu. Někomu. To je jedno.
Možná že to posílám jenom obrysu. Tomu tmavému.

Upřímně,

13. prosince 2012 v 21:31 | Khira |  sačizeM ^__^
... když se na sebe podíváte upřímně, co ve vás dříme, co vidíte?
Vidím hranici, představu a pobavení.
A černé plátno symbolizující temnotu. Vyplou nebo vyplněnou.
Bože, vždyť vždycky bývá temnota symbolizující strachem. Kterého objímá objetí.
Protože to potřebuje, kdežto je nahý, jakožto je nahé objetí.

Když o mě vyprávějí, tyhle múzy, beru si brýle, nevím proč. Nechám se totiž unést, bez brýlí, a pak...

Nevím. Balancování je tak krásné. Ne? Tak tu zůstanu navždy.
Zůstanu třeba navždy, hrát podle písniček univerza. Co by bylo univerzíum bez nitek a vlnek?

Dostali jsme se právě ke konci a k moři.
Nechápu. Nechápu to, kdo se nakonci toho vždy usměje a dojme z těch šedých dní, které strach špatně zasadil.

A to je docela slabé, protože pokračuje to pořád, minulost se opakuje, přítomnost se opakuje a to před minulostí se zahalilo do opět černé košile.

No, nevadÍ. Uvidím, jak to, s tou pohádkou, bude pokračovat dál.

Ale nejdřív se ještě na moment pozastavím nad roztáním z balancování.

A já zde budu, až se dotkneš své představy.

Příliv denního světla

5. prosince 2012 v 22:20 | Khira |  Zpovědnice
Dnešní den je dnem, kdy (sami) sobě dáme všechny dary. Pár čtyři a dvaceti hodin, nebo možnost uvědomění si nádechu a výdechu, při kterých se ty křídla vznášejí vzhůru.
No a ta nikam nespěchající jemnost nabije vědomí, že se chce přemýšlet. O různých věcech.
Například o citátech od K. Čapka:
Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí.
Humor je solí země. Kdo je ním dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.
Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.
Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.

A nebo se tedy můžeme radovat ze špatné nálady. Ale nemusíme. *zvedne ukazováček*
Dnešní den je dnem, kdy vracím své všechny odsudky Tobě.
A od lidí, chodících po ulici... nevěřím, že jsou jen kolemjdoucí.
V momentě ležícím mezi oslovením mé třídy jako rodina a mezi spatřením podvečerního nebe.

A potom, jaký den je, takový bude i večer. A, no, takový i je.

*breathing in* Who am I?
*breathing out* Arrrgh, I don't know.
Takže, pojďme položit úsměv na tenhle obličej.