Březen 2013

Šat ap, Sém.

14. března 2013 v 18:36 Zkušenosti s... o_O
Ó, tady je něco jinak. Něco jiného. Hned vysvětlím. Ne. Ne, opravdu nejde o ty červy v pistáciích, to vážně ne.
Zapomeňte. Nejde tu ani o mě. To už vůbec ne. Prosímvás, jen si nemyslete, že tu jde o ironii, nejsem žádný... autor blogu jménem kfjetinavmezicase, ne?
Tak já herdek nevim.
Řeknu - jde tu o život, není to přesné. Řeknu - jde tu o nádobu, nepřesné. O pozornost - nepřesný!
O prostor - jéj.
Nevím o co tu jde. Ale vím, že se mi pocity mění každou vteřinu.
Takže to akceptuji - právě teď. Co? To je mi ale k ničemu, že. Zítra to akceptovat totiž nebudu. I když, zítřek se vymluvil a dává si prodnešek dovolenou. (nebo je možná, ten jeden všívák nemocný? Ale kuš mnichu!)


Nevím, co je jinak. Vím, že ty pocity se pořád mění a na nich závisím já.
To je jediný vodítko. Protože nevím jinak, co vše mě ovlivňuje, co se zaryje do podvědomí.
Třeba u suprbenzínu vím (hororororový seriál). Protože teď se mi zdají věci, které se mi předtím nezdály. Třeba jak jsem zmasakrovala hada, který se mě snažil dostat. Jo. Nevím, jestli to byl slepýš. A to je už něco!! Totiž maximální vražda u mě ve snu bylo... ani se nepamatuju.

Z toho vyplívá, že se nepoučím. Protože poučení vždy uteče. Proto ten článek nemá smysl co? Ale má. Velký.
Protože je to zhruba napsaný. Jedna věc je říct si duchovní "Problém neexistuje" a druhá věc je lhát si, žejo.
Takže si prostě nemůžu nalhávat, že v těch pistíciích nebyl dosud žádný červ!
Já ho viděla totiž.
Prostě když si to napíšu, mysl to respektuje a popřemýšlí, pošle to pocitům a ty o tom taky nějakou chvíli popocitují.
A mysl se zamyslela, podívala se na strom a zeptala se druhé mysli, myslíš, že on myslí? o_o""
Když už nic tak aspoň tohle.
Jedna věc, které jsem si všimla na suprbenzínu, je věc potvrzující některééé fakty. xD
Vidím to tam takhle: Démon chce moc, kterou nemá, anděl chce cítit a mít svobodu, což nemá a člověk nechce cítit, chce svobodu, kterou... má i nemá!! :D Btw. a Bůh se schovává na zemi, kterou stvořil. Hm, to nijak nezapadá ani tomu vzorci nepomáhá, sakra.
Takže nejen člověk, ale i andělé a démoni chtějí to, co nemají xDD Už se necítím tak... jak jsem se cítila před vteřinou, super. o_o Dot.

Tvoje zatracené ego, to jsi ty

13. března 2013 v 16:50 Pro mě důležité články
Tohle jsem napsala... asi skoro před rokem a pořád se k tomu vracím... teda občas. Aspoň třikrat za ten skoro rok. ;-D

Ještě jedenkrát se nadechni. A znova. A ještě jednou. Třeba příští nádech bude poslední. První v tom okamžiku, ale poslední.
Třeba tě pak vše přestane trápit. Nebudeš moct se hněvat na to, že vítr si pohrává s tvými učesanými vlasy.
Třeba pak uvidíš, jaká síla nutí trávu růst. Pak se už jen tráva bude ptát, proč už se teď nesměješ.

Kolikrát tohle prošlo, uběhlo. A kolikrát jsi to zvoral. Tisícero šancí, ani jedna správně.
Víš, totiž... pořád to budeš jen Ty. Bezpohlavní Jádro celého problému. Pořád to bude jen plevel a suchý list.
Jenom to, co jsi ze sebe udělal. Jen to, co z tebe zbylo.
Každého ubyde.
Je to nerozměrné tohle bezčasí.
To bezčasí, kdy není utrpení, k vůli strachu. K vůli strachu se toho děje hodně, dokonce všechno. Naprosto.
To bezčasí, kdy se ti to jen zdá. A řekni mi, zažil jsi aspoň v tom snu něco, co je stálé? Co stojí za to?
To bezčasí kdy budeš utíkat, pořád dokola, i když tě nikdo nehoní. Jen tvá omezenost.
A stále posloucháš jen tu jednu melodii života a nic jiného ti není dobré.

Ať už být fascinován... být zatracován... pořád mít nějakou naději, pořád mít na na jazyku u sebe slova...
Je to jako když ti v rukou zmizí voda.
Je to jako když ztratíš mravence z dohledu. Jako když ztratíš kontrolu.
Je to ale tvá výživa. Sebe se ptej. Je to tvá beznaděj, tvé úmrtí.
Tvá cesta kolem pekla.
Ničí jiná. Nedokážeš myslet za jiného. Nedokážeš vnímat své tělo někým jiným. Ať už v sobě cítíš tu duši, nebo ať už se modlíš, abys jednou byl zpasen.. ne. A přece ano.
Tohle je konec. TEĎ. Něco skončilo. Ale... k vůli strachu něco nového začíná. Jdeme vstříc.

Tvá poslední píseň, tvůj poslední zvuk tvého hlasu... ať už je ta píseň sebedokonalejší.
Jsi mrtvý. Vždy jsi byl v tomhle bezprostorovém bezčasí a už nikdy nebudeš ani mrtvý ani živý.

p.s ano, pořád to budu já. pořád si budu pohrávat se slovy a ony nade mnou držet kontrolu. pořád budu mít syndrom smutného klauna a nebo taky ne.

Dar

11. března 2013 v 21:46 Nerubrikována
Síla něco psát se vypařila do té písně..

Trvá to dlouho

5. března 2013 v 18:30 Zpovědnice
Beru všechny nejprocítěnější momenty a pohřbívám je. Hnědou hlínou sypu dost hluboko, bez hrobu.
Dost hluboko na to, aby mohli vylézt druhou stranou ven. Tomu se říká dualita, poví mysl.
Všechny mé nejprocítěnější momenty mi dávají... naději. Že jsou delší než momenty a že mají sestru věčnost, která na mě čeká až skončí smrt. Jen podotýkám, ne, až začne smrt, ale až skončí.
Jakmile jsem ty chvíle poznala, očekávala jsem je. Bohužel věčnost nemá důvod na mě čekat.
Všechny mé nejprocítěnější momenty, ať už z pohledu zlého, či dobrého... mi vytrhly právo je pohřbít a přitiskli se blízko ... ke mě. Všechno. Jsem ale stále otočená zády... tak co vlastně chtějí?
Přijmout? Abych co? Chtějí znovu pohřbít?
Asi jo.
Protože... tohle je smysl. Smysl, vidíte? Smysl je s myslí zajedno.

Do pekla s těmito uvědoměními. S tím pozorováním, pozorností. S těmito pocity. A nebo do nebe. Poznali mě, poznali peklo, jak se jim bude dařit v nebi? A jak mě?
Peklo jsem nepoznala, to vím. Peklo vypadá tak, že představivost jede na takový plyn, až se sama sebe zděsí a začne se báti sama sebe. To je má doměnka. Hm. S touhle teorií by se ale dalo ještě pohrát.
Sebe jsem taky ještě nepoznala. Něco jako: "Ahoj, já jsem ty," a potřásnutí svou rukou jsem ještě nezažila, zkrátka nemohla jsem.
Á to nebe. Poznat nebe. Nabízí se odpověď, že představivost se rozplynula. Ale proč, to je mi záhadou. Stejně tak s peklem... proč by sakra představivost jela na tak vysoký plyn v autě Impala?

Á dáme si rohlík.