Prosinec 2013

A vítr po světě rozlévá hudbu, zatímco Vesmír dýchá.

26. prosince 2013 v 20:37 V akci
Letos jsem dostala nejnádhernější dárek, na který... časem stejně zapomenu O:)
Ten den bych nazvala třemi slovy.
*
Kouzlo
Bylo to den před štědrým, tedy 23. 12.
Ten den jsem začínala brzo, vstávala jsem ještě dřív, než stihlo vykouknout Slunce.
Proto se les tvářil tak zachmuřeně a černě. Ačkoliv tenhle den byl pro mě nejemotivnějším z celého roku, nevystihnu ho tak, jak bych aspoň trochu chtěla.
Přes všechno to vnitřní ticho a ještě tišší smutek, začala znít píseň Kouzlo. Kolíbala se ranním vzduchem mezi stromy a volala slunce, ještě blíž... ještě blíž přijď.
Pár hodin na to se den tvářil hodně organizovaně a až se urovnali rozházené parte po stole, vařil se čaj a chlebíčky už byli téměř hotovy.

Darkening Mist by AdMalamCrucem
Rodina
Napřed se sešel jen samej babinec. Jak se tak všichni začali scházet... oháněli se, kde je co třeba ještě pomoct a já zjistila, že už jsem tam navíc a vlastně už se všechno připravilo.
Po tak dlouhé době setřepali rodinné neshody a seděli u jednoho stolu.

Mlha
Vyšla z domu, nasála Vzduch a vydala se na procházku.
Slunce už vyšlo vstříc a hrálo si se stíny stromů, zatímco si kolem pohrával vítr.
Tyhle obyčejné chvíle jsou skoro vždy neobyčejné, neobyčejně krásné a nové.
Jakmile jsem vyšla na kopec *tam, kde jsme kdysi pozorovali západ slunce, H. a K. :)*, atmosféra se změnila. Místo stříbřitých paprsků na poli se začala rozlévat mlha a tam, kde šlo vidět i za kopce, jsem viděla sotva na krok.
Napřed jsem myslela, že je to nějakej kouř, protože tak rychle a mysticky mě mlha nikde nepřepadla. Chvíli jsem si užívala Pocitu a toho pocitu, že mě nemá nikdo šanci pozorovat, ani když jsem začala skákat a tančit a pak se do rytmu písně vydala opět dolů.
Údiv mnou prostoupil, když jsem vkročila za hranici, kde se držela mlha a měla jsem rozhled zas na celou krajinu (kromě mlžnýchz kopců).
Nicméně jsem pokračovala v cestě. Účelem toho všeho bylo vyfiltrovat a připravit se na pohřeb, který v tu dobu začínal za hodinu. Už předem jsem se tedy loučila s dědou á vzpomínala.
Jakmile jsem se ale otočila, v srdci mi zůstal pocit se jménem... zázrak.
Zůstala jsem stát a vnímala tu přítomnost. Jinými slovy, ta namalovaná krajina by se dala popsat jako to, že vesmír se zrovna zhluboka nadechl a vydechl .... tuhle chvíli.
Proto si toho neobvyklého daru cením o to víc, opravdový dar určený jen vám. :3

No... tak jsem ten popis teda zbabrala a navíc se už nezmůžu.. zbytek se dá domyslet... ale už jen v šedé atmosféře, ju.

Co je, děcka? :D

26. prosince 2013 v 19:16 Z těla ven
Brý večír všem.
No, vemu to hopem. Bys mi, milý deníčku, nevěřil, co se mi stalo. Vyděsila jsem ducha. o_o
Na štědrej večer, jak jsem se obávala, jsem zas upadla do tranzu. Totiž, z toho důvodu, že jsem si do hlavy zafixovala, že na mě v astrálu čekají jen zlí duchové a démoni, se tohoto tématu krapet (KRAPET:D) bojím. Budu na tom muset zapracovat.

A to to začlo tak krááásně a nevině... lucidňákem :D V ten večer jsem se furt převalovala a byla neklidná... Důvod, proč jsem se toho tak obávala, byl, že bych v astrálu mohla potkat dědu, který zemřel před vánocema, 18. 12. (spala jsem u babičky). Proto je jasné, že tam s náma pořád byl. ... Ještě zintenzivnělejší (O_O) to bylo tím, že den předtím byl pohřeb.

Ono jedna věc je ta, když o tom astrálním cestování plácáte ve dne, něco jiného to je večer, kde je ta přítomnost a bláblá zvýšená (aspoň u mě >:D). Takže proto jsem se uklidňovala, že budu hodná a prostě hezky hned usnu.
Tak jsem si pěkně usínala a nenápadně se přehoupla do lucidního snu. Ocitla jsem se v koupelně, kde se za mě postavil můj idol (v šedém tričku ^¬^), jemně mě chytl za ruce a zeptal se, jestli s ním nechci do sprchy:DD O:)
Předtím jsem už taky párkrát měla lucidňáky... tak už mi po troškách začíná docházet, jak na to.
Jenže ten bdící stav je velicé, ehm, .. jak jen to říct. No to je fuk. Prostě ten sen zmizel a já byla v tranzu. Už nějak profešnálně dycky ten tranz zbrzdím a snažím se myslet na to, že musím zkoušet furt hýbat rukama atd... pak to pomalu začnu cítit a ono to ustane... (než do toho spadnu zase¬_¬) takže jsem to tak hezky profešnálně zahnala... po chvíli jsem si 'řekla': ok, tak už jsem z toho asi pryč, tak zkusim se nějak víc hejbnout. V úmyslu posadit se, jsem ale dobrovolně ¬_¬ vystoupila z těla a sáhla po přikrývce, která ale kladla odpor a když jsem se otočila, tak jsem tam viděla nějaký temný stín... tak jsem začala ječet ve stylu "wot d fak ar ju duin in maj bed?!?!" (ale nešlo to slyšet:D) až se ten duch sebral z postele a někam se chtěl jít schovat... vlastně jen obešel postel a sedl si skrčený na polštář... já ho ale pronásledovala s jekotem a koukala na něj.... když jsem si všimla, že ten duch je o hodně vyděšenější než já... (na ten výraz nezapomenu) tak jsem s tím tak trochu přestala a když jsem se vracela do těla, pomalu jsem se mu aj omlouvala ^_^"
(taková ta scéna, kdy jeden začne křičet a na to ten druhej a čuměj si do tváří a furt ječijou :D)
Jako wtf?! Když jsem se vrátila do těla... pak jsem jen tak ležela a cítila jak mi začíná rychleji bít srdce a zvyšuje se mi tělesná teplota... Potom si jen opakovala "byl to jen sen, byl to jen sen" xD...
Předpokládám, že to byl děda... jsem zapomněla, že duše má podobu těla, když je v nejlepším letech.. takže měl černý vlasy a vlastně bych ho vůbec takhle mladého neměla poznat. Ale kdo jiný by to byl... Tak soráč dědo, příště snad aj pokecáme :D

Stejně to byl sen. xD
Ale na ty lucidní sny si teďkom hezky posvítim hergot.
A když už jsme u těch snů a dědů... tak se mi zrovna v ten den zdálo, že jsme se sourozencem a sestřenkou vymýšleli, jak kontaktovat ducha dědy. Teda, návod byl určenej, jen se nevědělo, kdo to udělá.
Přišla jsem na to, že abychom viděli duchy, museli jsme se nejdřív ožrat (takže já byla vyřazena xD) a pak si dát nějakýý... ty houbičky. :D Tak jsme tak dumali kdo to udělá... pak ségra se sestřenkou, že půjdou na zahradu a něco vymyslí... pak když jsem za něma přišla... ségra mi řekla, že zabila Aňu lízátkem. o_o Tak nějak to skončilo.
Bičč .D

Nop nic, o dárcích příště :D
Prostě čus.

Zelená mikina

16. prosince 2013 v 18:45 Zpovědnice
*zamává oběma rukama a hází play na písničičku Fragile*
Tak a zas jsem tu. Páni, poslední dobou mě ta většina bílé barvy, když začnu psát nový článek, znervózňuje, protože se všechny mé "dedukce" rozutíkaj pryč á tak :V.

Ale zjistila jsem, že mám nějakou dobu na jazyku nějakou hmmm.. asi myšlenku, kterou dokud nějak nevyklepu na blogu, zůstane ta mrška a vládne si jak saruman za komoušů :V Takže, když to minule byl pocit "jsem šťastná" (a to mě přešlo jen zčásti) takkkk za dnešek to budé - ok jdu na to x_O
Poslední dobou je svět tak moc ohromující (dobře ne tak moc zas), motivační, inspirující... a... živý.
ale není to úúúúplně zas až tak pravda, poněvadž... je tu něco, co napřed musím udělat (nebo zkoušet), abych to mohla říct bez toho "to není úúplně.." Zkrátka možná, že je živý a tak... jen se mi zas ukazuje (a předvádí) v jinšejších barvách a tónech..
Poněvádž je tu něco, čím život prostupuje a čím se dá život procítit o něco víc, než co jsem si mohla.. přát.. a já to netušila.D

*dobře tak teď tu někdo asi mluví hodně z cesty xD*
Aléé je to tak. Vždyť já ten blog jako deníček vůbec nevyužívám. A to je ještě takej... jakejvždybyl o.o

Ale nejsou to žádný novinky. Ale co se týče mě, je to novinkou dost... je to jako novej svět. A on to asi novej svět je. Želdík o_O
*a pořád má v sobě tolik zmatených myšlenkových pochodů... tak co je sakra, máňo x.x*
Ale nevr májn. To prozatím stačí. Takže, tohle je taková polovina článku, která se někdy možná přelije do té druhé, aby se spojili a dávali smysl a abych se konečně.. no znáte to x.x Jóóhoho a už to mám aj promyšlený, ten další článek pojmenuju Modrá mikina *o* Jak originální.


Oůůkis.

*zahodí deštník a skočí do slunce*

Zatím nejdelší nadpis v historii mého zletilého i nezletilého, ač už směšného nebo tvářícího se vážně, blogování , které je buď takové nebo makové, ale přecejen, přátelé, život v mansióónu musí být gut, co je celé. Jo a pak je tu taky HUDBA

7. prosince 2013 v 1:49 sačizeM ^__^

Hudba

Nepřestanu se udivovat nad tím, jak hudba svou (nechce říkat dokonalost a zprznit to tím, ale tak) dokonalostí upozorňuje na
a) ticho
b) prostor
c) to třetí, ve kterém jsou společně první dva body a které nejde vyslovit ani popsat
(možná to, že se spojí a vytvoří to lahodné "nic", je ono nepopbláááááááááábolá :V xD )

To co rozlévá hudba je neuvěřitelné. V tom jádru vnitřním okem vidím slunce v notách... po hmatu nekonekonekonekonekonečný rozpínavý prostor až Vesmír (odváží se říct) a chutná... tak neuvěřitelně krásně a jednoduše, (není slaná jako slzy štěstí) až jsem z toho rozpínavého bezpečného pocitu opitá.
O hudbě by se dalo básnit pořád ^_^
(historie andreaka jako takového v oboru """hudba""" *)
*berte v potaz to třikráté zuvozovkovatění

Poslední dobou vnímám cukrařinu a hudebkařinu jako úplně dva rozdílné světy.
Tak rozdílné, že někdy, když jdu po praxi a z hudebky domů, tak přemýšlím o tom, že si připadám jak v nějakém seriálu, kde účinkuju jako samotné plátno, snímek, kde se scény z jednoho životního příběhu přesune na úplně jiný.

No. oukej, džíniusovské přirovnání jak nikdá.
No ale... zatímco je to na dílně strašně aktivní a o spolupráci, v hudebce je to o klidu soustředění a tichu. Ouč. Obě jsou stejně těžké - naučit se vycházet se slepicama (když to řeknu tak hnusně) a zvládnout víc věcí najednou a pak přejít z toho hluku do klidu a soustředit se jen na jednu věc.

Ono je to o vnitřním přesvědčení ta kytara... ve většině případů a hodin kytary jsem hrála to, co mě nebaví a nevidím v tom to, co jsem popisovala o pár řádků výš (právě napsala místo výš víš o_o"), takže už jsem to tak postupně, vždy o 0.001% někde v šuplíku mysli vzdávala a v jiném případě, kdesi níž než v hlavě a myšlenkách, jsem věděla, že jednou z cest pořádně se věnovat hudbě, obklopovat se jí a zvyknout si na ten řád, je jít se ju učit (omggg andreak vyšel ze cviku psaních takových žbleptů a pálivých omáček)
a tenhle pocit ve mě vzrostl pokaždé, když jsem si všimla, že to učitel myslí vážně. Jako, vážnovážně.
Že bych se já mohla posunout a posunovat se tak k tomu cíli... jako vážně? Vážně to myslel.
To mě dycinky udivovalo prostě... :D a pořád udivuje, abyste věděli :D
Ale... chápete to?!?!?!?! Prostě Andreak!!
(btw. zasraný barvy nejde mi to přehodit na černou xD)

Apak... i po pár slzíček (uvědomila si právě, že ještě nemá vyhráno a tenhle článeček by měla psát až po zjištění výsledků z přijímaček), které mě svěže propleskávali k uvědomění si, že to, co říká učitel "no ty seš šikovná, ale líná jak veš" je sakra pravda. (a že to na mě poznal hned ze začátku) Božééé ale to znáte jak je ta lenost nenápadná.. jak veš :O

A pak... jsem přešla ke zlatému Hégovi... kterej mi to hudební umění ukázal tak, jak jsem si to dycky představovala (poker face -_- xD). Že je hraní o lehkosti (nejlehčí lehkosti jaká může existovat (a možná i ta která lžopodobně neexistuje) a jemnosti. A zjistila, že on to taky myslí vážně. (možná spíš.. lehkovážně)
Taky, dyk on je ten slavnej profesor, o kterým jsem psala, že mi řekl tu vzácnou větu "Ona stojí sama nad sebou"
Sakra, co s něma je? :V

No ale... třeba v poslední hodině mi poradil něco, co je neskutečně mezičasové ^_^
Což znamená, že to pořádně ani nejde popsat... damn it.
Zjistili jsme, že to, proč mi nejdou výměny na stupnicích je tím, že moc kontroluji, kam ty prsty maj namířeno...
Takže se ty výměny plynule naučím, když zavřu oči a budu poslouchat. Anó, zkrátka se tím líp vnímají tóny a mysl se nestará o to, kam co dřív půjde, méně myslí, víc funguje intuice (omg to je až moc odborný o_o)
a když se na ten krk nedívám tak se víc soustředím a slyším ty tóny dopředu a bláblá...
(jak na to ksakru mohl dojít? všimněte si té inteligence!!! :O :D)
Přijde mi to zkrátka to pravé pistáciové, co jsem chtěla na kytaře řešit.
Tak sem se do teho víc vžila, no bóóže :D

Pak v nauce se náš velice ftipný a srdečný profesor (jehož jméno si pořád nepamatuju, soráč xD) domlouvá s těmi, co dělají zkoušky tento šk. rok na tom, že se udělají pracovní dny i o vánocích: "Tak... 23. a 27.12 .. na konzervě bysme se sešli... tobě to tak vyhovuje Míšo?" *mířeno na mě xD* (jaká ironie, jak věděl, že se kámoším s vnitřní Míšou?!?! xD)

a potom jdete opět domů a uvědomujete si, že tomu cíli jste tak blízko a že je to uskutečnitelný.

:O

Takže až budu hrát někde na soukromým koncertíku od chopina nocturne (asi) 9 (nebo tu skladbu na začátku :3) tak
se mi můj sen splnil. (vlastně ani nejde o to, že je to sen... nedá se tomu říkat sen... ale cíl... mwhah)
A čím víc se k tomu přibližuju, tím víc ke mě připlouvají míšenky (myšlenky x_O) "i am simply happy"
No, možná to není tím, ale... ajm frikin tajrt soua... gut nájt

Žeby PLAYLIST LISTOPAD 13?

4. prosince 2013 v 22:11 Playlist
♪ All this noise I´m waking up
All this space I´m taking up

Jakože tři články za říjen a 4 za listopad? rly?
*přestávají ji ty playlisty bavit xD*

Hlavní téma:
Kde se vzala ta slova "jsem šťastná"?
► Jaký musí být pobyt v ... mansióóónu
► RayLeg *zasvěcení vědí xD*
Naschle *a itachi dává pac a dvouminutovou dávku tsukuyomi*

Sledování myšlenek -> improvizace 3

2. prosince 2013 v 23:23 | Khira |  Blok
Fever.
Nagato
Smích
Nagato
Srdce
sRdce
Koloběh
mění
...
voda
oheň
oheň

Nově nově nově
Zná mé srdce

Je to jako... je to jako *polo roztržitý obličej napůl schovávající do rukávu*
Mít Žolíka v ruce s Jokerem. Tančit ClownWalk, tahat s sebou lenivé srdce a v punčochové kapse nosit cigaretu.

Je to jako... smát se nejdokonalejším vtipům, ale přitom se přestat smát.
Být jinou osobou a přesto vědě, že to není schizofrenie, ale postutlumová chvíle, která není přesně definována.

Mít pořád to srdce, které najednou začne hnít/ schnout. Záběr se metaforicky přesune na rychle vadnoucí růži.
Bílo.
(dát ruku na srdce a jako had se vlnit)
Milovat sushi a neumět pojmenovat svůj styl, protože je jen prostě tvůj.
Je to jako... nikdy nemít děti a pomyšlení na sen o neexistenci. Kouř se smísil á... mísí se.

Je to něco *olízne si ret, chvíli se odmlčí, aby zapřemýšlela nad tím, jak upřesnit tu jakost*
Smiřovat se stále a znova s tím, že chytrost není moudrá a slova padají jako šutry na cestu.
(mít na rtech vyznání a pod jazykem hada)

Je to jako...
být


*představuje si, jak se svět otáčí dokola dokola dokola v rytmu a v tom pohybu pozná, že poznala*
Je to jako...
ta nekonečná bezmoc a přitom nekonečné pokorné přijetí, že to objetí se nikdy nestane.
Hádání se soukromně se svými myšlenkami a jen jedna z těch myšlenek ví, že je to hra.

Vědomí
padá
do
středu
selhání
tak
jako
když
představa
zaniká
v
Tsukuyomi.
tsukuyomi.

*následuje tíživé ticho a pak otráveným hlasem pronese*
Ježiší, itachi, vem si to naslouchátko xD