Leden 2014

Sranda no.

30. ledna 2014 v 18:37 Zpovědnice
Odjakživa jsem bytostně nesnášela pomluvy. Jakákoliv. Proto mám ráději mlčení nebo smích.
Takový ty, které se např. řeší teď v naší třídě.
Z tý atmosféry srší taková neupřímnost. H-n-u-s.
V podstatě všichni, když se něco skupinově řeší, tak všichni do puntíka mají založený ruce (jakože na hrudi) nebo uzavřené, aji mistrové.

Řeší se takové pičoviny. PIČOVINY. Neskutečný.
Ale fakt - díky úplné hovadině děcka odchází po řadě s brekem od psycholožky. Aha, sranda, jasný no.
Na nic. Absolutně. Už podruhý za ty dva týdny u nás byl ředitel.
Většinou mi nezbývá než fejspalmovat. Ale přesto je mi špatně a smutno z toho, že se všichni bojí a nevěří si a vzájemně proti sobě bojují.
Čím dál tím víc mě to mrzí.

Jo a prosím, jenom žádné kecy o tom, že to je život, že se učí, že to přejde a takové kokotiny.
Strašně medová slova, kterými se neopovažuji plýtvat.
No, ale tohle se děje ve škole. Doma jsem sjetá L&L a ty lidi ze školy doma vůbec neřeším, to je uplně jiná dimenze, strašnej kontrast *_*. Až na dnešek teda.

Nezbývá mi teda nic jinýho než L&L.

Tak nic, to bychom měli.

If you wanna fight,
then why are you running?
If everything is fine with you,
why are you stumbling...
so silent.

Zdál se jí sen.

25. ledna 2014 v 0:46 Povídky
Zdá se jí sen.
Sen o svém životě.
Sen, který nekončí smrtí.
Sen, který nezačíná věčným životem.

Plula mezi časoprostorem, kolem různých nitek a zaoblenin času i hmoty nerozeznatelné barvy, vůně nebo chuti, hmatatelného zvuku.
Musela překonat ještě pár nočních můr, které do toho snu patřili. Tedy, překonat není to správně zvolené slovo. Přesnější je přechytračit. Ať už přijmout, nebo se vzdát, nebo přeskočit, zkrátka přechytračit.
Uběhlo dalších 25 let, než postavila vlastní holé nohy na Zem.
Ocitla se na nádraží a teprve tam se na ni ze všech stran navalil nátlak ve vícero rozměrech.
Napřed to byl kyslík - přinutilo jí to dýchat. Hluk. Jakási stísněnost. Cítila, že jí byl přidělen jen určitý prostor, což bylo ze začátku docela nepříjemné, tak jako všechno. Další věc, zrak, který jí umožnil docela omezený pohled jen z jednoho úhlu. Měla mokrou tvář - slzy. Slzy údivu.
Ze začátku si toho ještě nevšimla, ale kolem ní se pohybovali jakési další ohraničené "prostory" jako je ona, ale vnímala je jen jako snůšku barev, podle toho, jaké z nich vycházeli emoce.
Nyní si dala všech pět dohromady a poprvé poznala, že to jsou lidi.
Chvíli se ponořila do jejich vlastních těl a prociťovala je.

Přišel velký otřes.

"Já jsem."

Její první myšlenka, myšlenka člověka. Tohle sousloví se jí v horní části jejího ohraničeného prostoru opakovala stále dokola.

Rozhodla se vykročit svojí vlastní nohou. Tehdy pocítila tíhu vůle.

Uběhlo několik měsíců, když měla v plánu se rozplynout.

Ale už tehdy to bylo její ego, kdo chtěl uniknout před existencí.
Neměla to za zlé samotné existenci, teprve před pár týdny se naučila, co považují lidé (tedy jeden úhel) za špatné a za dobré. A také, že špatné a dobré v jisté realitě vůbec existuje.

Nebylo to jednoduché.
Tisíckrát se její tělo rozplynulo pod tou extází, kterou cítila, když se "Všechno" znenadání ponořilo do "všeho", ale o tuhle zkušenost velmi stála.

Jistá forma jí to pořád dovolovala.

Po jisté době se naučila ztotožnit se s mnoha vhledy, těmi omezenými. Je to svým způsobem iracionální, učit se omezenosti, a vůbec, něco se učit jako takovýho.

Nejvíc ji fascinovaly ale doměnky, které vznikly o vzniku světa.

Ta nejnejistější věc pro lidi, jí byla přece zcela jasnou.
Nemůžou si tím být jisti?
Každý to stvoření světa přecejen zažil, akorát v osobním podání.
A začala i ona mluvit, ovšem musela se zahalit do hábitu Já a mluvit za sebe jako jedince, ačkoliv tu věc - že člověk přímo odmítá souznít a chce být ohraničen a "vlastnit" nějaké množství prostoru, místo toho, aby vklouzl do oceánu šedě jakoby nic, nemohla dlouho pochopit.
Tedy řekla: "Teď už vím, že Bůh taky dospíval. Přes Adama a Evu, kteří byli jeho dětství.

No tak mi i dochází, potvrzuje, že se z té největší intenzivní lásky stává intenzivní nenávist. Jaktože v nejvyšší teplotě vodě dokážu najít pocit studu nebo naopak. Proč se z největšího mistra stává největší katastrofa, proč je hlupák většinou ten, co mu to projde.

Stejně jako když si nepamatujete své dětství a někdy byl přelom kdy jste si začali pamatovat.. stejně se stalo z ničeho něco."

Nikdo jí nerozuměl.
Ani ona sama, jelikož jí ta slova přišla tak moc cizí a vzdálená.

Poprvé.

Zdá se jí sen.
Sen o svém životě.
Sen, který nekončí smrtí.
Sen, který nezačíná věčným životem.

Ale poprvé zemřela.

A probudila se
v
nové
noční
můře.
***
(je tam nejspíš hodně logických chyb, alé... kurvapičauhasiča nasral franta na trabanta stejnak:D)

Kokos. *mrk mrk*

23. ledna 2014 v 22:50 V akci
Lau on Make A Gif
(tohle by se dalo brát něco jako Sledování myšlenek - Improvizace jo. 4 :D)
Heloooooooooooou evrybady. En evrybady dens rajt.. rajt hýr lajk rajt náu.
Nooo dle nadpisu by se mohlo pozdávat, že bude článek o jídle. Nuže klání zdame.

Svítá, a ty nejsi doma.

23. ledna 2014 v 20:10 Hrátky se slovy

Čas pro absolutno
znamená povlávající kouř
z tvých úst
A čas to utnout
než padnu na výškové dno
ladně
Hledat v mysli mír
předtím než
se naučím něžný relax
vemeš
si deštník
a déšť
nech na mě.

Znáš to, lidé milují,
barevné stopy zanechávaj
nemám ani ponětí,
jak to dělají.
A občas bych si chtěla půjčit tvou duši,
a vyzkoušet si tebe,
na vlastní kůži.
Ať sem v obraze.
Dot.

Tož nevim jak to pojmenovat no :D

16. ledna 2014 v 22:31 Zkušenosti s... o_O

Noc se rozezněla od tóniny indigově modré.
Spokojila by se i se šedí. Zrovna když se nad postelí vznášely těla, jen tak,
zhasínali svíčky jen tak,
a květy padaly k zemi, ke svým kořenům, ke svým hrobům, i krajina na druhém konci pěšiny upřela své rozespalé smysly do pohádkově temného lesa.
Vítr se hravě otíral o její boky.

Chvíle, kdy jí zbyla jen jiskra v očích.
Úsměv, a nesmazatelná čistota plápolající z nikdyneumírající pokoře k životu... v jejích očích.
Pocit, že společně s tlukoucím srdcem si s sebou ponese intimitu svého nekonečného vesmíru - až do konce posledního nádechu.
A když jsem do těch očí pohlédla, začal znít... jediný zvuk v mé hlavě...
o hořícím plameni... v opuštěné divoké krajině zmítající se vychřicí,
o vtisknuté vlajce ve tvém srdci,
o tom posledním nádechu.

o tom, že ta píseň nikdy nepřestala hrát (jakoby nikdy nezačala)
o našem úsměvu, z očí do očí, o náhlé větě "když to nedokážeš říct slovy, řekni to doteky."

o tom, kam vítr odnáší slzy
asi daleko.

A vše potemnělo.

Když jsi začal emoce vyjadřovat tancem.
Byla v tom možná agresivita, možná zoufalství...
a pak taky objetí pro to všechno
a tu intimitu svého nekonečného vesmíru jsi tím tancem
uzamkl
dokud jsi nepotkal mě.

:DD

Jedno slovo po nevim kolikáté

11. ledna 2014 v 21:09 | Mimogalaxiňan |  Hrátky se slovy

Tenhle článek mi tu smrdí od 17. prosince 2012 a nejspíš jsem to psala s Kačou.
Eric v příběhu je postava z True Blood a Peťa nejspíš... jo, nejspíš opět mnich. x_x :D:D

Mávnutím nohy se koleno rozlomilo na dvě kolena z tří pětin stehna. Řízky jsou hotové. Řekla Justýna a usrala Péťovi jednu půlku. Péťa si šel raděj osmažit sekanou, i nesekanou, když měl ty narozky. Jenže Justína mu nedala.
Co si počnu! Rozbrečel se Petr jak se snažil Justýně dostat do pokoje a napadlo ho, že moh usmažit zatím jelito.
Kurva tančila Ericovi u hrobu zatímco Kejtý spala s polštářem a Eric viděl Andrejku spát u Kačky.

Řekl: "hovno" a opustil postel, hrob se rozpadl a proto šli do Obchodňáku. Chytrý vlkodlak namazal máslo na celozrný syrový chlebíček, hodil ho po Andreje, protože je psychicky sexy.
Andrea se probudila u Kačky a zařvala: "Drž hubu!" až zrudla naprosto do němoty. Dala facku sobě, jenže si neuvědomila, že má dvě tlusté ruce, odhodilo jí to na Ericův penis. Omyl! Eric neměl penis. To mu neulehčilo váhu.
Nuže Andy zemřela, ale Kača ne. Proto si vzala deku a lehla si do Ericova pelecha.
Ďuri šel, zakopl, spadl, rozbil vázu a dveře. Žárlil na Kačku, protože miloval Erica. Kdyby byl býval svobodnej, tak by ho hned ojel. Ale stalo se tohle a tohle taky a tamto.

P.S...Our logic is... zemřít po tom, co se vlastním facanem odhodíte na Ericův neexistující penis. xD

Modrá Mikina (a možná i něco navíc)

4. ledna 2014 v 23:35 | Endrů |  sačizeM ^__^
Stoned in pa-ra-dáááájs, shouldn't talk about it
;3
Žít v tomhle prostoru, kterým je ohraničeno tohle tělo, je tak dokonalé, že jakákoliv smysluplná věta odchází s bílou vlajkou a pokaždé se rozplyne. Pokud téhle (těmhle) chvíli(ím) dám možnost, sama ukáže to, co doposud bylo až moc jemné na to, aby to vyšlo na... povrch? Néé. Pořád To plyne uvnitř, ale září to stejně jako ti andělé ve stříbřitém sněhu.
Všude kolem. A taky země.

A když zvednu ruce (jako když objímáte svět) a snažím se To vymanit, tím víc to září.
.... ZÁÁŘÍÍÍÍÍÍ.
*a tak objevuje (jak sladké slovo) a zkoumá způsob, jakým by Chvíle mohla ještě víc tancovat*

Ticho bylo vyňato a nyní tančí na prahu mrakodrapu, kde jde vidět jen jeho stín díky kontrastu se sluncem, nepezpečně blízko hranice, kde se může vnořit do propasti.

A dech ani nedutá, a příjemně nenápadně koexistuje s tím prostorem. ♥♪♫♪♫♪♥

Přirozeně, jak nejvíc to jde.

*tváří se skromně a nevěří tomu, že tohle jí ještě kámoš Život připravil? ... ?!*
Šššš.
*skáče nahoru, chňapá a natahuje se po obloze a dělá to jen proto, protože ji to baví*

Šššš *napomene ještě jednou* Potřebuji vám říct něco, co jediné bude dávat smysl z tohohle... jó prostě z tohodle! Je to velice jednoduché, až se bude někdo možná divit, proč to sem píši.

Smích k lásce patří stejně jako tanec k hudbě :')

A spojení těchto aspektů (?) upeklíte ráj.
Néééééééé, to bylo tak strašně povrchní vyjádření, že to až... je možný.

Vím, že tohle všechno jde zbožňovat ještě o mnoho vííííííííc a víííííííííííííííííííííííííííííc, ale jsem z toho zbožňování tak... *neexistující slovo* až to ... je možný.

Víte jak je vzhledem k tomu *nepopsatelnýmu slovu* metaforické vesmírné objetí slabé? Tak. *_____*
Jednoznačně mi tohle už Život neukradne. Smrt ano, ale ta může všechno.
Nemá smysl ani děkovat. Proč? To *nepopsatelný slovy* se nějakému děkování vysměje a kopne to *pokud nějakou má* dořiti.
*oh, maj bat :V*

*tváří se pořád jako vždycky, ale uvnitř už má (možná napořád, možná na jednu vteřinu) vyrytu tuhle chvíli a tuhle a tuto a dalších tisíc, které jsou ve výsledku jen jednou (chvílí) taky.* (trochu zmatená schíza xD)

Tyhle věty nyní zkuste zmilionnásobit a pochopíte, že všechen ten "smysl" z nich →křičí← (jakože FAKT křičí) a zní (a pluje) z ozvěny. Někde v této i v jiné dimenzi (v jiné notě).

Miluji Zbožňuju těěěěěěěěěěěěěě pohybe, prostore, živote, smrťáku, smíchu, hudbo, strachu, zelená mikino, dechu a vám podobní :D Ale o tomhle ššššš. :3

Jo a... docela jsem váhala, jestli to pojmenovat jako Modrá Mikina (aneb 2.part Zelené Mikiny), protože ... nevim, ale oukej.
*We don't talk about it:*

Tlukot srdce

4. ledna 2014 v 12:31 Nerubrikována
1933 by donmezerm
*Tlukot srdce.*

Tož si tak žijete.
Žijete si a váš tlukot srdce je normální.

*Nastaví tvář nebi*

Tlukot srdce se znenadání začne zrychlovat.
Uvědomujete si, jak velký prostor pohltil tělo.

A pak se vše... rozbilo.
Křách.

tlukot srdce zpomaluje...

... utichá

a vše zhaslo.
navždy