Únor 2014

nikdy tak jako teď

24. února 2014 v 23:52 Pro mě důležité články
Nikdy tu nebylo tolik místa pro více nás,
pro více prostoru

Tolik prožitků,
víc než jen nějaká karikatura,
které za nic nemůžou.
ty tiché projevy, které byly i tak přesto rázné, že bily do očí, za to taky nemůžou
život se prostě jednou stal. (se stává)
tak proč na mě pořád sakra křičí to své "ššš.
ššš, to je normální, v pohodě, miluju tě,"

nikdo nemá absolutní ponětí, co to slovo -život- znamená. Nejsem si jistá, zda-li by se tak, jak je většinou popisován, popisoval sám.
Hm.

Není to tak, že bych chtěla zmizet do jiného světa.
Pff, to by bylo o něco složitější, začít tam znovu.
Ale
Nemůžu.
To ostatní nemůůžu dále popisovat.
Tu lavinu.

Vyšlo na jevo, že se nemůžu za nic moc schovat, už.

Například, nó... například za pocity, za myšlenky, za to poslední, co bych si v těch nejtěžších chvílích nejvíce ochraňovala a utěšovala se tím. (pokud bych ty "nejtěžší chvíle" poznala teda)
Jakmile o tom (ne)přemýšlím, jako o něčem posunuté vedle, začíná to blednout. Pokud se toho úmyslně ještě nebudu držet.

Nebo neúmyslně --

Zatím se mě ten šmejd pořád drží. I mean, život. :D
Hey. I mean HEY WOTSAP.

Jedinou dokonalou chybou v tom obrázku je ten text.
"Life have absolutely idea what it want to do with me"
Připadám si jako "nááááááááááááááááááááááááhnananana, bráním se tomu zuby nehty jako v tý písničce"
když mi něco dalšího říká

"kurva se rozběhni a skoč si do jakého bláta chceš. stejně ti to bláto(rozuměj blaho) za chvíli bude brečet, že se od tebe ušpinilo. Tak proč si neskočit do něčeho, na co jsi ani zatím nepomyslela, že bys tam skončila."

A pak se vedle mě posadí lau, zazubí se a říká "i had absolutely no idea what i wanted to do with my life too, but its ok, there's tů mač plejs for avrybabychlapydětiblahnahblahnanah."

Už si moc nepřipadáte pak jak to "nááááááááááááááááááááááááhnananana, bráním se tomu zuby nehty jako v tý písničce"
ale připadáte si ještě jako větší "nááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááhnananana, bráním se tomu zuby nehty jako v tý písničce" *kromě představy ohledně laurenta- noooooooo.. no nic, profackuj se*

Hloupé.

Ale hovnó, nebudu nikam skákat. Budu se plížit a číhat, protože hmmmmmmm... vlastně ani nevím, páč to hezky zní.
Božé, ale jak to hrozně moc hoří, rychlostí myšlenky se mění z žhnoucí rudé na výrazně oranžovou do purpurové a dalších tisíc odstínů, pak ten popel znovu shoří dusivou černou.
A někdy to úplně zpomalí.

Stačí se chvíli dívat do těch očí, ...
"Tahle hloubka vlastní věčnost"
ve smyslu... že byste do těch očí mohli utíkat, a nořit se do nich pořád, ale nikdy nedojdete na konec.
nebo taky noční obloha.
a nebo žít
tancovat
nesnášet to a zároveň zbožňovat "et d sejm tááááááááájm"
a tvářit se jako nejdokonalejší herec grimas.

a pak pokrčit rameny,
a odejít domů spát.

duš(ššš)e

20. února 2014 v 17:00 V akci
Ráda objevuji nová slova. Ta, která nemají žádný význam.
Z tohoto holého světa, přecházím k sobě.
Su tady. Tady.

Tak čistá, průhledná.
Čístá a empatická musí být. Stejný význam mají šedé zdi a na nich všední denní světlo.
Ta psychologická část hledající cestu jak se neustále obnovovat.
Všude, na co se zaměří zrovna mé smysly, je to poprvé.
Jakože se svět znovu objeví či obnoví pro ten pohled. Pro každý pohled.

Žádné nesmysly. Žádné žvásty se světem čar a hradem v barvách duhy. Žádný debilní palác.
Jen smotaná sedřená plínka vlající u splavu v šedém podbarvení.

A hora otázek, obvyklého dýmu.

Neustále.

Odbourávající strach křičící "Eu-fori-e"
EUFORIÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé
ééééééééééééééééééééééééééééééééé, křičí strach, znovu.

Přála bych si jen, abyste se takhle krásně báli semnou.
Když pro někoho znamená život euforie, nepřátelé nezávislost a láska ve znamení ovce,
(ne)dává to smysl.

A neprší, neprší,
neprší. V noci.
Je sucho.

Monotónní výraz v obličeji, ticho jako ve světnici,
oči možná jiskří takovým tím světlemodrým žárem, jako teplo v okenicích,
a tělo si přeje být klidné, klidNé, klid ne. Jako lidé zoufale se snažící uhasit požár
a žízeň.
Ale neuspořádané kroky, dávající téměř nesmysl, ho vedou společně s tichou písní o širokém objetí do ztracena, do široka, do ozvěny vedoucí ze strachu křičící "euforiééé".
Jako spánek.

duše mi nedává žádný smysl → je za hranicí, kde jsou smysly. Odpinkává slovo já do toho daleka a široka. Hraje badmintooon.
A to oceňuji, jakožéééééééé fákt jo, vole.
*Ouč... o_O*

Tak jó no

17. února 2014 v 22:12 Fotomozkovna
Někdo to možná ví, někdo možná ne, někdo se možná nezajímá, ale tož když su ta "cukrářka" :D
Tak jsem si řekla že by se sem hodilo šoupnout něco na ukázku, well... just well.
Většinu jsem dělala s naší vyhaslou hvězdou Kačenickou.

Ok, tak začněme něčím, na co sme docela... hmm hrdé... né, že bysme to slovo nějak zvlášť znaly (dělám si prdel sme největší hvězdy ve třídě)


Awwwwwww soedoreblllll.. tohle je jen z marcoše a fondánu

My red bro and me need some garage stuff xD

Howg


Na tohle jsme už fakticky pyšné no... :D akorát čekáme až si někdo kurva objedná něco se supernatural a ne nějaký zasraný star wars a krovíco ještě :D

Ok, a teď.... vidíte tu podobu?!?! Vidíte!?! Kdo ho poznává?!? :D

Kousek z palety Těžkouvěřit

13. února 2014 v 21:31 Nerubrikována
A mohla bych teď klidně i zemřít, poněvadž tichá ti toho řeknu víc.
Když si mi už několikrát říkal, že je zvláštní "stáhnout se z toho pekla zpět (k tobě), a stáhnout tě z kůže tak, že z toho budeš nemožně šílet a tvé stopy oranžových tenisek budou zanechávat křiklavě tyrkysovou modrou a já tak docílím toho, že má příští chvilka cigarety budeš ty,"
já z těch tvých miliontých hravých větiček nevěděla nic, protože ten palác metafory mi zamotal hlavu, dokonale. (ty taky).

A když začalo v podvečer pršet, to bylo vše - nezbyl žádný prostor.
Zatímco jsem se snažila být neprůhledná a v obraze, bláhově ses mi smál a lechtal ty mé hradby a bloky a mě to všechno pak přišlo pomalu, nenápadně, jako ta největší přirozenost.

A jak otáčíš mé stránky jako v knížce, dokážeš na každé stránce najít jiný příběh o rozmanitosti (a tulení se k sobě).
Ale ani nepotřebujem nějaké ty velkolepé slovíčka jako... *zašeptá je*, protože ty vyzní nejlíp v .. no, něčem zkrátka euforičtějším, než ve slovech.

Tamtartrádátáááááádasfárewfhbeudátárada.
****
*
*
*

Ale stejně, ačkoliv píšu tyhle řádky s tím stejným tónem jako předtím, uvnitř se nepřestávám usmívat a točit se dokola.
Protože klišé snědlo klíšťě.

impro no. 5 (už!?!)

13. února 2014 v 20:53 psycho Pat a Matt v jednom
No, tak jsem tu, abych něco napsala.
Pojďme se věnovat nutele.
Náhradní přídavky za nutelu jsou všude.
Jsou na polštáři, jsou na autobusové zastávce, v poštovní schránce, ve tvém oblečení, jsou v autobusu.
Jsou na lešení.
Nic jiného člověk nemůže vidět, když je náhrada za nutelu všude.
Nemůže se soustředit na práci, na umývání nádobí. Nemůže se soustředit na spánek.
Nemůže se soustředit dokonce na chůzi.

Pokaždé, když se objeví náhrada za nutelu, vrhneš se k ní a začneš ničit.

Hledáš nutelu.
Hledáš pravou nutelu.
Pořád ji hledáš.
Jediná věc, na kterou se soustředíš, je hledání nutely, ale velice tě ruší intonování a vyzařování náhradních surovin za nutelu.

Připrav se.
Připrav se velmi dobře, protože jinak tě náhradní surovina zničí.
Zničí tě a už se nebudeš moct soustředit ani na to, že tě vlastně vyrušují náhrady za nutelu v samotném hledání nutely.

No a pak je tu také kiwi.

(podotýkám, že v tom nejsou žádné metálfóry)
( no tak už jsem to teda napsala.)