Září 2014

Noční jamování

26. září 2014 v 20:02 PokusoBásně
Každý večer můj průkopník čas
přivírá své moudrá víčka zas
a já se ti snažím jen pomoct
vymyslet jakou barvu bude mít tahle noc

To jsou ale těžké plány,
jsme na ně zcela sami.

Od jisté doby už se nesnažím,
že odstín mých očí znáš nazpamět, to dobře vím.
Říkáš, dneska tě naučím nový tanec
Země, nebe, vesmír, připrav se na konec

To jsou ale těžké plány,
jsme na ně zcela sami.

Věc, kterou sis předtím předsevzel
Zlato mám teď už vše co jsem vždycky chtěl
Vždy když tak mluvíš nemohu si pomoci
Máš mě pod svým kouzlem, máš mě ve své moci

To jsou ale těžké plány,
jsme na ně zcela sami.

Proti puse na krk není nikdo prý imunní,
ten fakt ti raději zatajím, to se rozumí
Asi se nevyplatí takhle plánovat
Oheň, hora, dech, v tvém objetí se schovat

Tak nám nevyšli tyhle plány
Zbyly jsme si pro sebe sami

Tož tohle je zcela ukulelová oridžinl písnička. Bohužel jsem tak strašně epicky líná, že se mi ji nechce nahrávat a zpracovávat, měla tu být už o prázdninách. Ale jakoo zní vcelku pěkně, ale ty akordy mám způlky vymyšlené, takže nevim jak se jmenují ani :D Well, fak. K tomu mám ještě jednu akorát anglickou a ta je... fakt srdcervoucí :( ještě že ju neuslyšíte a má lenost v ruce drží stále .. klenot :/ xD

Milován

15. září 2014 v 21:34 Hrátky se slovy
Žiji, dýchám, pracuji, lituji, pláču, odpouštím, pozoruju, objevuji, stárnu, pochybuju, nevěřím, směji se...
naslouchám, objímám, divím se, ignoruji, bojím se, nestačím, vyčítám, vzdávám, selhávám, zatajuji, usmívám se, sním, miluji...
neslyším, hněvám se, líbám, snažím se, bojuji, skrývám se, nezapomínám...
vciťuji se, píši, mažu, zahazuji, znechucena... smutním, nevím si rady, chybuju, odmítám,
tančím, raduji se, testuju, umírám.. a proto všechno jen abych se vyrovnala prototypu člověka

Juchůůůů černá

9. září 2014 v 20:06 Blok
Jó, takže... jde do tuhýho. :D Tmavá na tomhle blogu... wáu, to už je co říct... hmmmm.

Alé ale. Ta strašně bílá a růžová a veselá optimistická křiklavá barva mě už tak lezla krkem >_> To jako vážně. A hlavně jsem přišla na to, že to není vyjádření vůbec toho v jakém zákoutí se schovávají mé myšlenky.

Přešla jsem tedy na nejjednodušší .. layout/pozadí/dizájn jaký jsem snad kdy uplácala.
Mwhe.

Titulek blogu Pravda hoří hluboko uvnitř se nemění, ale přidávám k tomu Trust nobody, trust yourself, protože to je na stejném místě (snad má i větší váhu než ten titulek). Hjhjehjehje. Páč vyjadřuje stručně mé (teda oslíkovo, no) "pokud vše ostatní prohlásím za lež, stanu se realizovanou pravdou." A místo Kushiny je patronem ten v červenym, ke kterýmu vlastně patří to motto a narozdíl od Kushiny, která představovala jen velikou energetičnost, sílu a moc, je pro mě hodně důležitý a bez Trust nobody blahblah by to vlastně ani nešlo. Ale hů kérs.

Takže tak. Nejspíš tu budou ještě mírné úpravy, nanejvýš to změním po chvilce úplně, možná to vrátím zpět... zkrátka podle nálady. :D Tak se s tim kurva smiřte!!!!!

Síla člověka

2. září 2014 v 0:11 Zkušenosti s... o_O
*Name in stone♪* Člověk musí být silný. Protože se na něj valí lavina. Ať už je ta bolest víc či míň bez slitování, ačkoliv může vzít sto klidných nocí, prudce vrazit přes žebra ruce a vytrhnout srdce, člověk obstojí. I když sám putuje do tisícileté války přes pustou planinu, nebo se má vyškrábat zubama nahoru z 80metrů hlubokého ledovce, udělá to. On to totiž slyší, dýchá. Ve své hrudi zapálí jiskru a vyšlehne plameny. Ačkoliv si možná i spálí jazyk pod těmi jedovatými slovy.

Člověk je silný. I když by viděl ohromné prázdno a tmu, přes kterou by měl přejít, najde světlo. Zůstává totiž na místě, nikam neutíká.
V jeho síle spočívá to, že dokáže chybovat. V každé sekundě se odehrává jeho boj se skutečností, že je při vědomí.
Jako bytost má tedy nejmocnější a nejnebezpečnější zbraň. Slzy.
Jeho síla, jeho slabost.

Tedy, tohle všechno prochází, bojem a proplouvá... šššš... jediné místo, které neznáš a je ti cizí, je to objetí matky Smrti... Ta ví, co dělá a je to zatím to nejbezpečnější odpočívadlo... Pro Tebe. Plné ukolébavek.

A tak tedy tiše... jemně naslouchá... tomu ukňučenému světu, vesmíru... a po tváři mu jako splašenému běží úsměv.