Listopad 2014

Alithielovo bohatství

20. listopadu 2014 v 18:01 | Khira |  Povídky
Tak tady je takový výtržek z "nikdynedokončené" povídky a jedná se o ... pověst/legendu. Přišlo mi celkem drsný to uveřejnit, tak tak činím. Daka? Ála. Jó a ta.. pověst začíná až někdy od deseti řádků... Tak se nelekněte... a nebo lekněte... Jóóóóhoho. Nejlt det intro.

Eliott odešel z Richardova 'doupěte' právě včas. Věděl, že Mark má myšlenky na útěk a teď po jeho výstupu v něm našel spojence. Jenže Eliottovi se ještě pořád hodil u Richarda, ještě nebyl ten správný čas. Vyšel z časové trhliny, díky které mohl překročit práh jeho domova a nechat za sebou špínu Země a rozhodl se jít rovnou za Iliasem. Šel přes velké nádvoří, kde většinou vytvoří trhlinu. Na nádvoří se zdržovali dělníci, obchodníci a ostatní lidi, všichni něco požadující po vládci. Zastavilo ho několik, někteří jen proto, že jej viděli poprvé a chtěli se jen potěšit jeho přítomností, někteří tam na něj čekali a doufali, že s ním stihnou něco pořešit. To byli lidi, kteří buď nesli pro Eliotta nějaké zprávy, nebo něco potřebovali a domlouvali schůzku. Tohle Eliott nesnášel, protože se jednalo většinou o podvodníky z nižších světů. Měl tedy na spěch. Přešel až k velké kamenné bráně protkané stříbrnými žilkami, které se dále větvily do zlatých menších. Bylo to největší a hrdé bohatství Alithielové země, pro které by mnozí dokázali udělat mnohé, ale nenašel se nikdo, kdo by měl odvahu a dostatek síly pevnost ohrozit. Alithielův kámen byl pevný a nebezpečný. Tahle země jím přetékala, ale nikde jinde se nevyskytoval. Nebyl však nebezpečný jen díky své ostrosti, své tuhosti a kráse. Po celé zemi byla známá legenda o Alithielově ženě Sokiottě, kterou si Alithiel vzal den po té, co ji spatřil, aniž by poznal, co je zač. Sokiotta byla japonská bohyně ze Země, ale tady když vstoupila, neměla takový vliv, přecejen to bylo cizí půda. Mnohými byla prohlášena za šamanku, mnozí ji posílali zpátky do pekel (v té době byla Země na níže postaveném pásu, než je země Akrex) a Alithiel tímhle prokletím velmi trpěl. Po světě se roznesla pověst o velkém králi se slabostí k obyčejným ženám bezvýznamné krve a ostatní velmoci se chopili příležitosti a připravili válku v domnění, že král Alithiel prohloupil. Sokiotta se dá unést do zajetí snadněji, než by kdo čekal, protože je jen údajně žena ze Země, a únosem se neporazitelný král dá oslabit.
Válku započala vražda novorozeného syna krále Alithiela, Kristiána, který se narodil na Zemi bez Alithielovi přítomnosti a byl zavražděn rukou vládce Logrula, který taktéž sídlil na Akrexi. Tu strašnou zprávu se dozvěděl král od věrného posla, který ale tentokrát nesl na papírech lež. Byl zmanipulován Logrulem, který zařídil, aby posel doručil Alithielovi zprávu, že jeho syn je mrtev. Král pravdu nikdy nepoznal, neboť lstí a černými myšlenkami na svou ženu a syna padl v boji. Když válka skončila, Logrul se prohlásil za právoplatného vládce celé Akrexe a tak tomu i po krátkou dobu bylo. Sokiotta mezitím ukrytá přebývala s malým Kristiánkem na Zemi a sbírala síly. Až bylo jisté, že o jednoročného Kristiána bude postaráno a nastoupí jako pravý dědic na trůn, vstoupila jeho matka, bohyně, na Akrex a rozpoutala Logrulovi peklo. Celou jeho stráž a falešný trůn smetla svou silou, silou křehké ženy, jakou měla původně pověst a slavnou síň Logrulovi zbořila na hlavu. Legenda vypráví, že v ten den vložila celou svou zbylou moc na kámen, pod kterým padl Logrul a nechala v něm růst něco, co půda Akrexi nikdy předtím nepozřela - stříbro z matky Země. Položila na ten kámen svého syna, a zemřela v tichosti a s láskou k její Zemi.
Kristiána podle všeho pak našli prostí lidé ležet v breku na kameni, který byl celý posetý stříbrem a každou chvíli z něj prysčilo zlato.
Tak poznali dědice a dar od Sokiotty a Alithiela. Pro jeho památku jej pojmenovali jako Alithielovo bohatství.
Nyní je zde postavená pevnost Edess, která dosud nebyla poražena, ani při slavném tahu 10 draků na krále Kiella, prvorozeného syna Kristiána.

No a... musím říct, že není pro mě nic těžšího na vymýšlení povídky, než vymýšlení samotných jmen. Taková Sokiotta, jak si někdo mohl odvodit je od "só kjót" :D K Akrexi... raději nekomentuju... Ale Alithiel... teď mi tohle jméno furt vrtá hlavou, prostě přišlo odnikud.. takže jesi někdo tohle jméno zná (tzn že existuje a nejsem nově objevená vymýšlečka jmen) tak mi řekněte!!! :D Protože se mi strašně líbí :D

Co se odehrává mimo vaši představivost

12. listopadu 2014 v 0:50 sačizeM ^__^
Na mezníku mezi hvězdami, hmotou nazývanou realita, občas posedávám a prokrastinuji. Je to někde tam, kde si můžete poskládat rozvířené myšlenky a nachytat si o jednu nebo teilion palet barev víc. Nejzajímavější je ale fakt, co všechno tama proplouvá. Občas si stihnete chytit do hrsti štěstí, a odpinknout lehce úděl myšlenek a činů.

jo, je to tam velice prostorné a slova jsou vám poněkud k ničemu.
Tady stačí umět vládnout slovy aspoň trochu a jste králi.

Tam to tak nefunguje. Slovo se stává něčím, co je strašně těžké vymyslet. Smysly se kutálejí a pohybují každým směrem a vzít je do ruky znamená, že se pouze změní v něco jiného a odrazí vaše přiřazení na druhou stranu.

No, není to žádná sranda. Dokud se neusmějete.
Přesně tak.
Ani tam nehraje žádná hudba a žádné doplňující ticho, pokud tedy nezačnete tančit.

No a na to místo si občas jdu odpočinout.

Nikdy, nikdy jsem neběžela tak rychle tak daleko, abych se podívala smrti do očí, tak brzy, ale... Když jsem se rozběhla, zpozorovala jsem, že ona mi běží naproti.
Bylo to zrcadlo.
Smrtí nic nekončí a životem nic nezačíná... nadechni se, a ráno jak se probudíš, vzpomeň si, že tímto dnem začal tvůj zbytek života... a že tvá Galaxie představivosti a snění se nedá vyplýtvat. Nikdy

hezké sny

9. listopadu 2014 v 23:09 V akci
Občas v noci, když mraky plují nízko a polovina měsíce se vzdaluje, světla města se od oblohy odrážejí, mraky zbarví do tmavé červené a přináší tak atmosféru pekla. Místo světel se odrážejí plameny, a ty mraky snažíc se odnést je pryč, nakonec poodhalí další polovinu měsíce a hvězd, abych si mohla vybrat jednu, jitřní hvězdu a nosit ji pak ve středu svého těla.
Místo krajiny pocity, místo lidí vjemy...

Některé věci se nedají zachytit foťákem, ani kamerou, někdy ani srdcem.
A jak už jsou ty mraky moc blízko, snažím se dýchat potichu...
A někdy stačí zachytit tvé oči a pohlédnout do nich... abych si mohla připomenout, kdo tu ve skutečnosti pro mě je.

Nevím totiž, co ze mě za pár let, měsíců, hodin, vteřin bude. Nevím, kam půjdu. Ale ať už jdeš kamkoliv, následuju tvé kroky. Protože ty jsi v takové dálce, že můžu vykročit jakýmkoliv směrem, jednou tak či tak skončím *u tebe*


No a to je ta má cesta. Stát v temnotě a cestovat prostorem svých hranic na rytmus času a ticha. A snažit se necítit nic.