Prosinec 2014

eternal

31. prosince 2014 v 22:05 Zpovědnice
Jednotvárnost tohodle roku se rozplynula
a mé myšlenky dávno neběží jen jedním směrem
Ale abych pravdu řekla, tak silvestr vůbec neslavím. Člověk v pustině by dávno zapomněl, který je den, a podle ročních obdobích by se mohl řídit jen trochu. Tak to teď cítím já.
Ale i tak mi rok 2014 načrtl pár věcí a nachystal je, aby mohli v dalším roce fungovat. Což mě děsí a fascinuje zároveň.
Na jednu to není žádný převrat, a pak je tu valící se lavina výzev (o-O).
Za tento rok jsem neskonale vděčná, ačkoliv byl můj nejhorší. Buď jsem všechno zvýšeně prožívala, což neprospívalo, nebo... byl fakt jednoduše špatnej a příští s takovou nebude lepší (do roka >;D) Nespočítám, událo-li se víc těch špatných, nebo těch supr dupr. Lečo pokaždé mi ty špatnosti někdo vyvažoval. *siiiiiiiiighhhh* A další rok je fakt výzva.
Je lepší se připravovat na každý týden, ne na rok, na měsíc. Na každý týden. To postačí.
0rient-express: S O A R | by Angelo Bufalino.


Menší, spíš to úpllinkanlintě nejmenší AC

29. prosince 2014 v 23:32 Z těla ven
Ví tady vůbec někdo, jak nedoceněné jsou kočky? Ví tady vůbec někdo, jak není snadné soužití s myší v jednom pokoji v jedné posteli? :( Ano, já to teda vím. *MINDFUCK*
Nuže, už je to zhruba třetí den, kdy jsem já ta, která usne v šest hodin ráno a myška ta, která ... v pohodě zastane i práci poltergeistů. Kdejaké šustění je prostě mega zesílené v noci a hodněkrát jsem se lekla.
Tak se na druhý den pokaždé vzbudím ve dvě hodiny, prošvihnu pohádku a myška zcela pravidelně obejde mystičku s načervenalým jedem *na myši*, vyleze si na kufřík, a nevinně si mě po té prohlíží :( Taková malá zvěř a tak zrádná, tak škodolibá.
Jenže od jisté doby, kdy vím, že je karma nejen preventivní, nedělám tolik, kolik bych mohla udělat. (například vzít kočku a zavřít ji tam, jistěže, mezi všechno to cukroví, které bábina uloží zrovna v tom pokoji xD) Nene. Myšky už dávno nejsou na cukroví. Kdepak, to je jen ze starých řad, komunistický myšaři.
Tatiana Plakhova
Ale abych si nezačla trochu vymýšlet a držela se tématu, které zabere jen pár řádků, tak ^_^""
nějak zase ráno usnu víc, než by kdo očekával v místnosti plné hnusárenských nápadů na udržení člověka v bdělosti.
A do té doby než přišlo známé brnění po celém těle, to docela bylo slastné spinkání. Ale když přišlo, nemohla jsem si odpustit "tohle mi fakt scházelo." Tak jsem už automaticky "zatnula", což mě hodilo ještě víííc, no výýýborně. Noa tak mě napadlo, že místo tohodle, půjdu ven. Začala jsem technikou, kdy s astrálním tělem hýbete ze strany na stranu, jako kyvadlo, čímž dostanete větší šanci. No ale... jak jsem minule popisovala tohle "před" jako příjemné brnění po celém těle, tak tentokrát to budu popisovat jako... 10x víc příjemnější á no prostě nahradí to kdejaké masáže, to jo. Mustááááááž. To je tak příjemné ;_;, ale pokud můžete, tak vyzkoušet by se to mělo, a tak jsem vylítla ven.. a... letíííím ^^ opět letím, sice zase do velkého černého neznáma, ale je to pořád stejně příjemné... Vedle mě začal znít takový hluboký hlas... přirovnala bych ho k drákulovýmu a začal mi drmolit: "Jááá tady mám takové pírko j-" ... a jsem zpátky v těle.
Jo. Začala jsem se moc soustředit na slova a moc přemýšlet.
Po dalších pokusech, jako třeba napnutí mozku ^^" jsemmm selhala a to je vše.
Teď už se jen mohu ptát, kdo to sakra byl a co to sakra mlel za sračky. xD
Jestli ta myš nakonec nebyl myšák a netrollil mě aj v astrálu.
Né, to asi né. Na tom kufru vypadala moc žensky. xD...
Oukej. Takžéééééééé.
Takové zážitky se mi začínají ustalovat na půlroční. Ale že bych si počkala zas za další půlrok, to néé, posvítím si na to dřív.
Páč to stojí za to.

P.S. toho obrázku je opět autor Tatiana Plakhova a jelikož na jejim webu uvedli, že se o nich musím zmínit, a já se bojím policie, tak se o nich sakra zmiňuju. xD


Nojo... zas emoce

19. prosince 2014 v 0:47 Zkušenosti s... o_O
1. To, co jsem se za poslední měsíc a něco naučila.... páni. Je to víc než za celý rok.
2. Mé myšlenky jsou... chaos.
3. Nikdy jsem si neuvědomila, jak mé myšlenkový pochody jsou... strašně pomalé a loudavé... a lenivé... Vyjádřit jeden pocit, který prostě cítím je... velice zdlouhavéé vyjádřit a lalalá...
4. Musela jsem sníst asi tak sedm mandarinek než jsem si ujasnila, jak začnu.
5. Tenhle článek bude analýza o mě. Takže husnad vitdetink get out of hyr.. ryl kfik.
6. A jím dalších pár mandarinek...

A pár dalších.
Bylo pár věcí, které naváděli k jednomu směru a čím víc o věcech začínám přemýšlet (snažím se), tak samozřejmě pak líp zapadají. Sice teď říkám hodně věci, které jsou v tom tématu vlastně jasné, ale já je říkám, proto, že nedokážu jít hlouběji.
K pointě.
Nevím, kolik lidí si to uvědomuje, ale nejspíš o tom ani nepřemýšlí, protože to nejde vidět. Ale jsem nesmírně nesmírně senzitivní a lehce zranitelná. Tohle jsem si uvědomila v době, kdy jsem ještě s pár lidmi řešila někoho, koho nesmírně miluji (fajn.. fajn, celebrita, ale platonicky) a ve stejnou dobu jsem řešila vztahyxproblémy v mojí rodině. Ta osoba v diskuzi, kterou jsme řešili a popisovali (a furt řešíme, nebo spíš řeší - já, abych mohla dělat až takový dedukce, musela bych napřed odsvítit maraton osvícených), je totiž stejně tak citlivá a já sice měla to automatické cítění, ale až teď při vyplynutí těch věcí mi to docvaklo. A tu mi docvaklo jak na to jsem já.
Ten typ lidí, který schovává, co cítí, je právě ten, co věci cítí velmi hluboce a okolí má na ně velký vliv.

Před dvouma dňama je to rok, co jsem vydala článek, kdy jsem opravdově projevila, že jsem ve svém životě šťastná. O dva dny později, tedy dnes před rokem zemřel můj děda. Tohle byla první blízká osoba, která mi odešla ze života a já nečekala, že by mě tak rychle opustila. Byly to temné dny. Temné. Ale jen uvnitř. Později jsem to sice přijala, ale... ať už je smrt jenom vstupem, já nejsem tak vyspělá na to, abych chápala, že pocit ztráty je netřeba a že osoba se vyvíjí dál (pokud se tu nezasekla) a pocit ztráty tu prostě byl.
O rok později, v těchle dnech, jsem se cítila stejně a po tom trudomyslném roce jsem byla zas.. šťastná. V hlavě mi sice tkvěla ta myšlenka, že i tentokrát se mi to vymstí, ukazovat své pravé pocity, ale nebrala jsem to v potaz, protože nejsem tak pověrčivá a k tomu ještě další věci. Copak se stalo dnes? Jsou to sice drobnosti, ale vážné taky. Tak za prvé babička zítra půjde do nemocnice kvůli krční páteři, která ji už předtím zlobila (kromě toho že tedy má rakovinu) za druhé jeden strýc zdevastovaný alkoholem už je v nemocnici. Ten tam taktéž byl před rokem o vánočních svátcích kvůli chlastu. Jo a třetí to řešení jednoho vztahu v rodině.
No, takže mi to v tenhle den docvaklo a já to tedy popíšu.
Když se vrátím do minulosti, můj problém tkví v dětství. Je tam pár scén, které mě emočně zničili, ale ani teď nejsem o tom schopná přemýšlet a přijmout to, že mě až tak vzali, jenže ta emoční prohlubeň tam je díky tomu.
Postupně to došlo tak, že jsem si zvykla na to, moje pravé pocity považovat za něco, jak třeba dneska lidi vnímají duši - vlastně ji vůbec neakceptovat, vědět o ní, ale neuvědomovat si její existenci. Já tu existenci neukazovala ostatním. Nebylo to tak, že bych přímo lhala, nebo byla falešná. Je to neutralita, a tendence "neříkat tak úplně vše, ale jen to, co by mě nezranilo." A obvzlášť štíři. Štíři jsou dobří ve skrývání svých pocitů, jsou taktéž vůdcovský typ. Jsou buď extrémně hlasití, nebo tišší. A štír, který říká, že je skoro stejnej jako švýcarsko, je takměř tisíckrát tak citlivý jak si myslí. Většinou. Detaily rači neeeeetotok.
Já jsem štír. Numerologie - ve většině mi vychází jednička. Osudové, životní číslo - jedna. I to jak se dělá se jménem, že se vypočítá a vyjde číslo, taky jedna. V datumu narození dvě jedničky. Jedna většinou taky zkráceně znamená vůdcovský typ. Jsem fakt extrém, ačkoliv si myslím, ic nat big dýl. A to je ten problém.

Z mého pohledu je... prostě nemožné ukázat a vyjádřit, co cítím opravdově. Je to takkkkkk těžké. Protože se jedná o takovou emoci, která je jednak velká, kterou jednak nejsem sama schopná zvládnout, pokud vyjde na povrch. Díky minulosti to v sobě i hezky vařím a dusím. A ještě takovou emoci dát najevo, bez obalu, nastavit tak, aby si kdokoliv, kdo projde kolem, mohl kopnout, plivnout?
Ten strach z takové bolesti to nedovolí. Strach člověk cítí jedině, když jde do neznáma.
Proto je lepší za každou cenu raději odmítnout.
Takže lidi skrývají své pocity proto, aby jim nebylo ublíženo.

Za další. Na lidech mi záleží opravdu hodně, záleží mi na nich tolik, že mi nepřijde vhodné říkat některé věci. A to mi došli mandarinky... ehm -_-
A čím víc někoho máte rádi, tím víc vás to dělá zranitelnými. A s tímhle si nevím rady.
Například, moje máti. ačkoliv bych si to uvědomovala, jsem na ni fakt emočně závislá dost. Kolikrát se stalo, že na mě řekla něco špatného, nebo mi prostě vynadala, nebo projevila nespokojenost, nebo nějaká maličkost, mě to mrzelo, že jsem skoro pokaždé pak brečela.. a nesnášela jsem ten pocit. Připadala jsem si slabá. A že mě má teď o něco míň ráda, bude se na mě dívat jinak a že jsem ji zklamala. Ale tohle jsem nikomu nemohla říct. Tak dá se říct, že jsem prostě měla obraz o tom, jak mě vidí a před milovanou osobou musím být "dokonalá", nesmím ji ranit. A pořád to tak je.
Ale ať už lidi dělají jakékoliv špatnosti, nebo využívají, jsem přesvědčená o tom dobru v nich a že každý má v sobě své jizvy, a důvod proč se tak chovají.
Ale zašlo to do té míry, že neříkám nic, abych toho druhého nenaštvala, nezranila. Nedokážu jim říct pravdu, protože zkušenost s raněním mám sama a nechci aby to tak cítil někdo jiný. A taky, abych byla dokonalá x). To bych prostě neunesla a vyčítala si to.
Samozřejmě že při každém vyjádření pocitu neříkám třeba opak, ale u toho, u kterého cítím, že je příliš osobní.

Takže to je můj problém. Někdy si myslím, že je to dokonce nemoc, hezky obsáhlá nemoc.

Ale takových citlivějších lidí je hodně, samozřejmě, ale u mě ten chod, kterým směruju je prostě... překážka.
Je to složitý a já to ani z poloviny nepopsala tak, jak jsem chtěla. Chaos.

Ale abych se dostala k úplné pointě. Myslím, že všechno tohle tkví v tom, že jsem ... nevyspělá.
Všechny tyhle zdi jsem si postavila, ale to si staví každý člověk. A po nějaké době je zlomí a jde dál, vyvíjí se a poučuje se z toho. Jako kdyby mi chyběla... sebereflexe.. nebo něco takovýho.
Prostě nejsem zvyklá na reakci.
NO nic, tohle ale není konec analýzy, teprv jsem na začátku, jelikož po čase se ukáže, jak jsem to dokázala vyjádřit a díky tomu se myšlenky víc ucelí a srovnají. Ale teď už nemám na lepší, páč se mi fakt myšlenky rozutekly jak prase v žitě.
Bože o_o
Bt im not the only one.

korálky

18. prosince 2014 v 1:21 Hrátky se slovy
Minulost je vždy krásná. Je oddech a malba. A malíř své dílo ještě dlouhou dobu po té pozoruje své dílo.
Přítomnost je dech. (zatajení dechu)
Mrazivý, hořkosladký.

Jo a budoucnost. Velký potenciál ducha, spadající do mé náruči. Vzor.
Re-Imagine by yuumei

Garrocha a Funny horse

6. prosince 2014 v 0:30 V akci
Tak sme se tento týden ve škole dívali na představení... myslím, že to celé se jmenuje Apassionata ale nejsem si jistá, jeslti to není jen jeden jeho díl, no. Aléé, v jeden moment tam spojily jeden cvik a úúúžasnou hru na kytaru... jakožeee fakt uža a ačkoliv jsem nakonec vykoumala, jak se ten cvik jmenuje, zrovna ta část na youtub tam není... takže jsem to obrečela a hodím vám sem něco velmi podobnýho. Teda, cvik je stejný, až na tu hudbu.... ona byla taková... ještě víc pozvolná než je tady. Takžeeee. Název cviku je Garrocha.
A je to prostě nový level, spojit něco takového... dvojnásobné umění. Kromě toho ustřiženýho ocasu, teda. A neříkejte, že to na vás aspoň trochu nezapůsobilo. Aspoň ten začátek.

A tu je úplně jiné video s představením nejspíš německé cvičitelky... má to být vtipné... no já to vidím spíš na geniální. Protože si oba dali záležet na každým detailu .. a ten kůň má neskutečnou důvěru v tu babu.