Červen 2015

Je to tak

8. června 2015 v 0:32 Zkušenosti s... o_O
Jednoho večera mě tak napadlo, místo obvyklého počítání svých hříchů, nahlédnout do komnaty svých úspěchů. Pootevřela jsem dveře a pousmála se na chvíli. Komnaty... jak vznešené... podle toho i vypadala ona sama místnost. Na pár míst zde svítilo ranní Slunce, věčné, a jinak se všude táhly stíny. Úsměv mi zůstal na tváři, když jsem dohlédla až na konec a zjistila, že žádný úspěch tam není. Pomalu jsem tedy zavřela dveře, zamkla a vzala si klíč na krk. Zatímco, když otevřela ty... ty další dveře... ty tajemné dveře... vyplavilo se na ni spousta ... moře emocí. Emocí, a.. dokonce i těch úspěchů, které by žádný jiný člověk za úspěch nejspíš ani nepovažoval... Začala jsem se usmívat ještě víc, slzely mi oči, když jsem do té místnosti vkročila a zavřela za sebou. Všude se to neslo... vším. Mravenčelo mě všude po těle, když začala znít hudba a srdce přeskočilo svůj rytmus, když začal refrén. Mé oči se topily v něčem, čemu má mysl říká dokonalost a mé emoční tělo bylo v agónii. Říká se tomu sladká bolest?... Nebolí fyzicky, ale hladí duševně. Well... tato komnata mi asi zůstane na dlouho, zamčená. Co jsou tedy úspěchy vůči pocitům, které jsou tak inspirovány pokaždé, když vejdu do téhle místnosti, kde celý svět mizí a rodí se mi ten dobře známý. Co nemůžu vystát za dveřmi, tady miluju. A ty pocity, pokaždé mě sunou o trochu dopředu... Mám pocit, že tahle cesta k něčemu opravdu povede. Zbožňuju to. Tak strašně moc, jako nic jiného, co jsem doposud kdy zažila. A že jsem toho zažila tak málo. A přesto vím, že je to to pravé. Aj to levé. Není to ani věčnost, ani chvíle... je to mezičas, ve kterém přebývám, když mě ostatní tlučou k zemi. Ostatní, včetně mě samé. Takže. Nikdy se nebudu nikomu omlouvat za to, jak se cítím.