Duben 2016

Vidět v člověku dobro

28. dubna 2016 v 21:02 Zpovědnice
Pokaždé když se ohlédnu zpět, vidím to, kým jsem byla. Vidím osobu, která dělala opakovaně chyby, ale pak vidím osobu, která v nitru nosila něco, co se dalo snadno přehlédnout, však ono se to dost snadno přehlíželo, ale bylo to tam. Takže se těšte, protože dnes vám povím něco posvátného, něco, u čeho se málokdy (kdo) zastaví(m). Já toho od přírody moc nenamluvím. Prostě to tak je a pravda je, že nerada mluvím, hodně nerada plýtvám slovy. Přijde mi to zbytečný. Čím míň člověk mluví, tím víc rád přemýšlí. Přemýšlení nabírá na obrátky, když není potřeba slov. Dodnes to stejně moc nechápu, jak lidi zbytečně melou sr***. Taky člověk co míň mluví, o to víc poslouchá. Čím míň roznáší slovní soudy, tím lehčí je jen poslouchat a posuzovat. Že málo mluvím mám ze stydlivosti. Ale později z toho vzniklo něco jiného. To přichází na řadu něco, kde si psychologové začnou lámat zuby nad jejich povrchností. Mám takový pocit, že mlčení pro mě byl zárodek, kde se zrodili ty základní pocity. Slovy jako úcta, pokora, mír, odevzdanost, se lidi moc často neohánějí, třeba že jim je to úplně cizí. Takže jakmile jsem začala přemýšlet o věcech nad námi, zakořenil se ve mě pocit úcty. Člověk nechává svobodu konání druhých. A to tak, že ne, že je nechá teď naschvál, ale v duchu si jich jednoduše váží. A tím to končí. Víc se do nich nevměšuje. Tak například nikdy nepochopím a nikdy mě to nebavilo - klábosení o druhých. Ona přišla tam a dělala tamto a nechápu i když měla to tak pořád měla kecy. Člověk si to ani neuvědomuje, ale tím, že čtvrthodiny zabije čas vykládáním, co zrovna provedla druhá máňa, zabere tím i prostor na sebe.
Tímhle se prostě zabere moc místa a navíc těch zbytečných pocitů, co si vůči té osobě vytvořil. Jaj. Tak řeknu to jinak. Já místo toho, aby mě vůbec zajímalo, co kdo udělal, jsem se soustředila na pocit jako je mír. Jaký klid musí mít v duši člověk, kde není ani zmíňky o okolí, jaké ticho tam musí přebývat. Jinak řečeno.. vnitřní ticho je synonymem pro mír. Slovo mír, který se spojuje s ukončením války, je "vnější mír" a je to podle mě člověku cizí. Ale tak je to vždycky. S tímhle klidem v duši a tichem mizí všechny zlé pocity a pocity závisti apod... A přestáváte na lidech pořád hledat něco zlého. Přestáváte se zaobírat tím, jak jsou otravní jen tím, jakým tónem hlasu mluví, přestanete mu vyčítat, proč dělá takovou hloupost a blablalblabla. Místo toho tedy přichází to klíčové, k čemu jsem se chtěla dostat a to je - vidět v člověku to dobré. Bez ohledu na to, kdo to je. Prostě do jednoho. Pokud je tu někdo, koho na světě nesnášíte, a nebo k němu chováte špatné pocity, tak to dobro v člověku prostě nevidíte. Protože Dobro se nedá vidět jen v jedné osobě, která je vám například blízká. To je přece snadný. Je to o tom, vidět dobro i v někom, kým jste tehdy pohrdali. A to nenásilně.

Vnímat tímto způsobem svět je veliká úleva. A svoboda. Ačkoliv byste si totiž dělali starosti s druhými, máte ještě hodně práce se sebou samými. Kterou nikdo neudělá. A kterou nikdo nechce dělat. Proto je jednodušší zaobírat se druhými a hledat na nich chyby nebo jimi pohrdat. Občas je mi smutno z toho, že jsem si po čase našla někoho, kdo je na zabití. V tom největším jádru ale stejně vím, že je to pořád jenom pouze člověk. A ačkoliv je jaký je, tak kdysi se narodil jako nemluvně a vyrůstal stejně jako já. A takhle přemýšlet nechci. Je jednodušší nesnášet. Lidi jsou odlišní a můžou jednat úplně každý odlišně, můžou každý mluvit jinak a vypadat jinak, přesto v každém z nich je něco ryzího, co je neměnné a nedotčené, a to mají všichni společný.

A nejen tohle. Koneckonců, díky tyhle vlastnosti jsem si i více vážila sama sebe. A vůbec v tom např. nebylo sebevědomí.. Vtip byl v tom, že o takových vnitřních pohnutek nikdo neví. Možná si kdekdo všimne, že se chováte o krapet jinak.. ale co se mohlo stát? .. A pak z toho vyjde, že v člověku dřímá takové poznání. Takže můžu začít znova vnitřním klidem.