Říjen 2016

tišeji než ticho

20. října 2016 v 18:08 | Rudolf Steiner ft. Zhang Andrea |  Nerubrikována
Vnitřní ticho
Představme si, že bychom se nacházeli v nějakém velmi hlučném městě. Kolem sebe bychom slyšeli hukot toho města. Je to strašné, říkali bychom si, jak to kolem nás ze všech stran řinčí a sviští. Představme si nějaké skutečné moderní velkoměsto, například Londýn. A nyní si představme, že bychom to město opustili. A jak bychom se krok za krokem z města vzdalovali, bylo by kolem nás čímdál větší ticho. Skutečně se vžijme do tohoto ubývání slyšitelných zvuků. Kolem je větší a větší ticho. Až konečně dojdeme, řekněme, do lesa, kde je úplné ticho, kde už vůbec nic neslyšíme, kde kolem nás všechno mlčí. Dostali jsme se do nulového bodu toho, co je slyšitelné.
Věc ovšem může jít ještě dále. A tady bych použil takové triviální přirovnání, abych vám toto pokračování ukázal. Představme si, že budeme mít ve své portmonce peníze. Každý den budeme vydávat víc; peněz bude míň a míň, tak jako bude ubývat toho, co lze slyšet, půjdeme-li z města. Až konečně nadejde den (pokud nebudeme mít žádný příjem), kdy v portmonce nebudeme mít už vůbec nic. Tuto nulu budeme brát za rovnu tichu. Co teď ale uděláme, budeme-li chtít i nadále jíst? Začneme se zadlužovat. Nechci vám to zrovna doporučovat; uvádím to jen pro srovnání. Kolik pak budeme mít v peněžence? Méně než nulu. A čím více se zadlužíme, o to méně než nulu budeme mít.
Znění duchovního světa
Nyní si představme, že totéž by nastalo v případě ticha. Byl by tu nejen absolutní klid, nulový bod ticha, ale šlo by to dál, byl by tu negativ slyšení, tišeji než ticho, mlčenlivěji než mlčenlivo; to by nastalo. Vskutku to musí nastat, dospějeme-li na základě zbystřené síly, jak jsem ji včera popsal, k vytvoření tohoto vnitřního klidu a mlčenlivosti. Dospějeme-li však k této vnitřní negativní slyšitelnosti, k tomuto klidu, který je větší než klid nulový, pak jsme v duchovním světě takovým způsobem, že už ho nejen vidíme, ale také nám zní.
To, co bylo předtím viditelné, se nyní tím zněním vystupňuje v živější svět. Nalézáme se pak ve skutečném duchovním světě. Na dané chvíle pak odcházíme na druhý břeh bytí. Na tomto druhém břehu mizí obvyklý smyslový svět a my se nacházíme v duchovním světě. Jak ale později rozvedu, musíme být řádně připraveni, abychom se zase mohli kdykoli vrátit. Dostavuje se však ještě něco jiného.
Prožitek kosmické bolesti
Dostavuje se zkušenost, kterou člověk předtím nikdy nemohl učinit. To, co jsem vylíčil jako vnitřně plně prožívaný, obsáhlý, abych tak řekl, kosmický pocit štěstí, se ve chvíli, kdy si vytvoříme prázdné vědomí s vnitřním klidem, promění ve stejně obsáhlou duševní bolest, ve stejně obsáhlé duševní utrpení. A učiníme zkušenost, že svět je postaven na základech kosmické bolesti, respektive kosmického živlu, který člověk může prožít jen v bolesti. A pronikavě poznáme pravdu, kterou tak rádi pomíjejí lidé usilující jen o vnější štěstí, totiž že všechno bytí se nakonec musí zrodit z bolesti.

***
Jeden z mých nejoblíbenějších úryvků vůbec. Steiner je mi blízký z miliontých důvodů. Jeden z nich je, že není lehký na přečtení na jeden dech (co jsem tak zjistila podle sebe), že vkládá do slov to, co já pouze jen tušila nebo pociťovala někde daleko v mé mysli a hlavně, že je to pravdivý. Tak uspokojivě pravdivý. Ve Steinerových slovech nacházím bezpečí. Další důvod je ten, že vše, co popisuje, z těch slov vyloženě křičí: "Nic není jen tak zadarmo." Znalosti jsou tak moc cenné, a nemyslím informace, ale znalosti a zkušenosti. Strašně moc mě to uklidňuje, vědomí toho, že to nejcennější, co člověk může získat, si nemůže někde koupit, nemůže to vyprosit, nemůže v podstatě nic, dokud si to sám nevydře. Tahle myšlenka mě pokaždé přivede k drogám, kde si lidi pořád myslí, že to je ten duchovní svět, který tam na ně celou dobu čekal, že to je ta pravda, která je povznese. Je veliký rozdíl mezi iluzí a duchovním světem. Je velký rozdíl mezi televizí a městem, po kterým chodíme. V žádném případě nikdy nikomu, žádný kousek něčeho, ať už přírodně nebo vyrobené lidskou rukou, vám v mozku nic neotevře.
Jsem ráda za to, že jeden z prvních krůčků k duchovnímu světu je být pokorný a mít úctu ke všemu živému i hmotnému, že se nejprve člověk musí snížit před sebou a pak i před celým světem, aby si pak aspoň trošku zasloužil znát něco z toho, co na něho tak trpělivě čeká, čeká až se aspoň pro jednou člověk podívá do sebe a nepochybuje o sobě na moment a pak to, co v sobě nalezne odevzdá se vší samozřejmostí světu.
Tohle mi v rádiu neřekli. O tomhle droga mlčí. Steiner mi pokaždé připomene, že to, co jsem dnes, jaká jsem a jaká je moje povaha, proč tohle nechcu a tohle chcu a proč se mi tohle nelíbí, tak to je pouze jedna stránka, kterou jsem zatím přečetla.
Přes ty léta si pokaždé nějakou dobu myslím něco jiného o tom, jaký důvod má tato cesta a o čem ten svět je. A jak čas letí, ačkoliv o tom pokaždé pochybuju, si postupně v hlavě nechávám dozrávat myšlenku, že ta cesta nevede přes chamtivost, přes netrpělivost, přes povrchnost. Vede to přes nesobeckost. Tu nejryzejší a nejsvatější. Co když zkusím zapřemýšlet nad sebou, jako nad osobou, která dává přednost nesobeckosti před všemi ostatními vlastnostmi, a nese ji s otevřenými dlaněmi a nabízí ji světu. Nevím ja vy, někdo to má třeba v povaze, ale pro mě je to tak těžké.
A štve mě to. Štve mě to, že si ty nejblaženější pocity a emoce nemůžu nechat pro sebe, byť jsou krásnější a lákavější. To je ta dřina. Ať chcu jak chcu, tak v týto chvíli se přes to nemůžu přehoupnout a ještě teď to jen tak nebude. Ale časem snad jo.
Vnitřní klid není jen slovní spojení. Znamená to pro mě něco velmi cenného. Je to něco, co se rádo lidmi přehlíží a je ignorováno. Možná proto, že ho nemají a neví jak po něm sáhnout.

...Fajn tak takhle dlouhý jsem to zas nečekala o_O