Září 2017

Ke kořenům

2. září 2017 v 1:58 | ej kej ej.. tišeji než ticho 2 |  sačizeM ^__^
Na názvu umění mlčet něco je. :)

Není to totiž žádné umění... je to něco, co je nám přirozené a hodně známé.
Na druhou stranu... to slůvko umění v sobě nese jakousi skrytou posvátnost v téhle spojitosti, které to druhé slůvko hezky doplňuje.

Je to tedy o tom, umět se zklidnit. Umět... být potichu, umět naslouchat, umět... mlčet.

A neříkat nic.

*nádech*
Dostanu se pak někam, kde je jen... ticho.
Kde je mír a klid.
*výdech*

Mezitím co mlčíme... zároveň nasloucháme... a věnujeme pozornost.

Sobě?
Něčemu, nebo někomu, kdo naopak mluví?
Nebo věnujeme i pozornost tomu klidu za slovy, který se ozývá pokaždé, když někdo promluví. Najednou jakoby nabude prostor.

Umění mlčet je ta nejzákladnější lidská vlastnost, řekla bych. Velmi cenná, zaprvé. A taky velmi užitečná.
Umění mlčet ale neznamená pouze umět neříkat nic.
Je v tom také trochu záhady, v tom mlčenlivu, že?

Každý kolem mě někam spěchá, něco pořád dělá, něco pořád řeší, komentuje, mluví.
A mě nezbývá nic jiného než to pozorovat.

Svět kolem vás ve skutečnosti ale není vůbec důležitý. Nezáleží na tom, co se kde stalo. Není to totiž to hlavní. Nemusím na tom přece vůbec lpět.
Nemusím se tím řídit. Nemusí mě to ovlivňovat v tom, čím jsem.

Tam ta pravda nehoří. Pravda hoří hluboko uvnitř. A jedině tu nacházím v největším klidu - u sebe. Ve spokojenosti s tím, čím jsem.

Pak přestanu řešit, kdy bych měla být potichu, kdy je ta správná chvíle nic neříkat. Ve skutečnosti to je vždy. Nechat to být.