Prosinec 2017

1 minuta

14. prosince 2017 v 21:17 Povídky
Annika měla odjakživa vzácný dar. Měla možnost vidět do lidí.
Čili vidět věci tak, jak jsou, jak tiše plynou. A to neomylně. Těžko s tím vyrůstala, protože později začala slyšet lidi říkat jen samé lži, aniž by to s nimi něco dělalo.
Jenže ona si to prvně neuvědomovala - co je lež, ani co je pravda.

Ačkoliv je to paradox, nikdy neviděla jen jednu pravdu. Viděla jen věci tak, jak jsou. A z toho věci, které nutili člověka ke lhaní. Zjišťovala, že každá pravda se opírala o něco jiného.
Od jisté doby se občas stávalo, že už neviděla lidi, ale jenom jejich lži. Neboť jimi byli pohlceni. Přesyceni.

Ve snech často vídala obrovskou halu s několika zrcadly. Někdy ta hala byla úplně prázdná, tichá a někdy se z těch zrcadel pravidelně vynořovali bytosti, které manipulovali s dušemi lidí. Tehdy bylo v hale také hodně hluku a zdála se poněkud uspěchaná na jinak pustou místnost. Pohnula rukou a objevila se v jiném čase. Změnilo se pouze množství bytostí, co mezi sebou obchodovali.

Všechna tato zrcadla jimi byla přehlcena. Annika procházela touto halou, ale nikdy nedošla ke konci.
Přistoupila k jednomu zrcadlu, které bylo jedno z mála, kudy nikdo neprocházel. Bylo netknuté, také mělo jiný odstín odrazu.
Jediné, co ji napadlo, bylo přiložit ruce k zrcadlu, jakmile tak udělala a dotýkala se jen dlaněmi, na zrcadle se objevilo číslo 1:03 a to začalo odpočítávat na sekundy. Když uběhly další dvě sekundy, veškerý hluk v hale pominul. Nastalo ticho a aniž by se rozhlédla kolem sebe, věděla, že se všichni zastavili a pozorují ji.
V odrazu neviděla sebe, ani už tam nebyl ten jiný odstín, najednou viděla, co bylo za zrcadlem.
Jedna minuta. Co se stane? Annika ztuhla a nevěděla co dělat. Pozorovala zrcadlo a každých pět sekund se obraz měnil v jiné scenérie.
Třicet sekund. Slyšela temný šepot. Ruce se jí začali třást, to jí moc nepomohlo, protože obraz se začal měnit čím dál rychleji a taky slyšela dění za zrcadlem.
Dvacet. Šepot neustál. Annika chtěla oddělat ruce pryč ze zrcadla, ale svíral ji strach z toho, co se stane potom. V zrcadle se měnili obrazy, kterým přestávala rozumět. Bylo to jakoby je i mohla cítit, a číst celé myšlenkové pochody lidí, které se tam mihly. Celý jejich život za pár vteřin.
Deset. Šepot se změnil ve křik. I padesát let jejich života, staletí lidské generace a pak se obraz převrátil do šedé mlhy. Ačkoliv to byla jenom mlha, cítila, že na ni křičí několik let. Někdo nebo něco. Slyšela divokou řeku a slyšela hlubinu oceánu. Cítila teplo paprsků slunce a zároveň necítila své tělo z obrovské zimy. Viděla tabló života lidí, zvířat, a někdy zas lidskou duši snící o tom životě, který někdo z nenadání ukončil. Cítila divokost a hravost pumy, která si hrála s kořistí. Cítila kůru stromu, od jeho kořenů živost vycházející z jeho konečků, až po každou větev, která splývala s vlaštovkou na něm sedící. Vše a mnohem více jí za několik setin vteřin probíhalo před očima a ona se ptala. Tak tohle je život?

Zbývali tři vteřiny, když ji někdo vzal za ruce a odtrhl ji od zrcadla, na kterém se objevili praskliny.

Nevěděla, co přesně se stalo poté.

Ale už se nikdy nevrátila zpět mezi lidi.
Byla to pravda? Ta jediná, po které tak toužila, ale zároveň věděla, že takovou nikdy nenajde. Byla to tedy lež, co v zrcadle viděla?

To se, milé děti, už asi nedovíme :)

(už dlouho jsem měla chuť napsat zas nějakou psychárnu. Hm, možná by nebylo špatné rozvést, co to bylo za zrcadlo, že na něm všem záleželo. To by mohlo být v druhé části, ale spíš to nechám takhle otevřený, už tak je to otřepaný:D)